Soudilo se, že když v roce 2013 floridské 38 Special opustil zakladatel a zpěvák Donnie Van Zant, zůstanou pouze nostalgickou partou, která čas od času přehraje naživo největší hity a o nové tvorbě nebude chtít ani slyšet. Následujících deset let to tak vypadalo a v čele se definitivně uhnízdil druhý nejvýraznější člen a rovněž zakladatel Don Barnes. Dnes je všechno jinak. Možná to, že 38 Special začali tvorbu brát znovu více vážně, má na svědomí fakt, že Donnie Van Zant, ač tvrdil, že s hudbou definitivně skončil, vydal s bratrem Johnnym silně křesťansky orientovanou nahrávku „Always Look Up“, možná za vším je znovunalezená touha po nové tvorbě. Pro fanouška, který by si ještě mohl pamatovat zlaté časy kapely, tedy první polovinu osmdesátých let, je nejdůležitější, že nová deska vyšla. A to po jedenadvaceti letech od minulé „Drivetrain“.
Kromě Barnese ze zlatých časů u 38 Special nepůsobí nikdo, proto je Barnes v roli frontmana nutnou spojnicí s minulostí. O to důležitější, když si uvědomíme, že v nejslavnějších dobách na úspěšné trojici alb „Wild-Eyed Southern Blues“, „Special Forces“ a „Tour de Force“, si uzurpoval stále více pozornosti a pomalu Donnieho Van Zanta nahrazoval na frontmanském postu. Když kapelu opustil, šlo to s její popularitou rychle dolů a už se jen se slzou v oku vzpomínalo na společné cestování s Bon Jovi při nejslavnějším turné ke kasovnímu trháku „Slippery When Wet“. Dnes má Barnes otěže pevně v rukou, zbavil se někdejších oponentů a mezi jeho jméno a název 38 Special lze klást rovnítko. Ze služebně starších členů je s ním stále klávesista Bobby Capps, jenž je členem kapely od roku 1991, a bubeník Gary Moffatt, jenž 38 Special posílil o pět let později. Barnes už loni slavil padesátku od okamžiku, kdy svůj osud nevratně spojil s touto kapelou.
Výročí je důležité i pro letošní comebackovou desku „Milestones“, protože ta opisuje kruh a vrací se ke kořenům Barnesovy tvorby. Chvilkami zní jako selanka rockových penzistů, ale pořád má dost energie na to, aby mohla stát v diskografii vedle starých alb. Když Barnes a jeho parta vypálí „The Main Thing“, vůbec vám nepřijde, že kapela má na hrbu pět křížků a její hlavní osobnost před dvěma lety oslavila sedmdesátku. Stejně jako ve skvělém pilotní singlu „All I Haven`t Said“ zní 38 Special velmi dobře, jako kdyby do těchto skladeb koncentrovali veškeré natěšení na novou tvorbu, které se v nich nahromadilo. Ukazují také, že umí stále složit i uvolněnou hitovku „Long Long Train“, jež je napsána podle pravidel klasického amerického písničkářstv,í či výraznou „Looking For My Life“, která by se neztratila ani na několika posledních deskách Bon Jovi.
Sice ne v každé položce 38 Special potěší, protože v „So Much So Right“ nebo „Windows Of Memories“ se až neodbytně připomíná ubíhající čas a kapela ztrácí dech. Hlavně v první jmenované sází na riffy, které jsou poněkud děravější a vyprchává z nich jižanský fortel. Netřeba to vyčítat, protože takové skladby měla kapela v repertoáru vždycky a vinit staré bardy z nostalgie by bylo nespravedlivé. Příliš nepotěší spojení s americkou poprockovou formací Train, která slavilo obrovský úspěch před patnácti lety, protože společná „Slightly Controversial“ posluchače uspokojit nemůže. Stejně tak zbytečně zdůrazňované vlivy country, ubírající sílu „Making Up For Lost Time“ a závěrečné „The Look“l, která jako balada vedle klasických kousků kapely obstát nemůže.
Ve výsledku spíše převládá spokojenost. Ne nadšení, ale i tak může být posluchač potěšen, že se s muzikanty, které lze brát jako poctivé dělníky jižanského rocku, potkává znovu. Možná je to naposledy, možná je to startovní výstřel k poslední etapě kariéry 38 Special. Každopádně další deska by měla na co navazovat.
|