Do hudební historie mohou irští Sweet Savage patřit z několika důvodů, ovšem skutečnost, že kdysi patřili k Nové vlně britského heavy metalu, bude asi nejmenší. Kapela na rozdíl od souputníků Iron Maiden, Judas Priest, Saxon či Def Leppard žádnou díru do světa neudělala a za povšimnutí stojí zejména fakt, že u nich hrával kytarista Def Leppard Vivian Campbell. Jenže ten se brzy připojil ke kapela Ronnieho Jamese Dia, kde se stal hvězdou a Sweet Savage šli ke dnu. Měli však skladbu „Killing Time“, která výrazně utkvěla v paměti Larsovi Ulrichovi a Metallica ji na konci osmdesátých let, kdy už platila za hvězdu, znovu natočila. To byl asi okamžik, který kapelu v devadesátých letech vzkřísil a debutové album z roku 1996 „Killing Time“ pojmenovala.
Campbell u toho nebyl a kytarové party kromě zakládajícího člena Treva Fleminga na desku natočil ani ne dvacetiletý Simon McBride, který je aktuálně členem Deep Purple, tedy dědicem blackmoreovského svatého Grálu. Jenže ani v této sestavě Sweet Savage nevydrželi a na dalších deset let se nad nimi zavřela voda. Po comebacku v roce 2008 měli obrovskou smůlu, neboť v době příprav comebackové desky „Regeneration“ zemřel Trev Fleming a poté, co odešel bubeník Jules Watson, frontman a zakládající člen Ray Haller zůstal sám. Tentokrát to nevzdal, „Regeneration“ vydal, našel nové kumpány a Sweet Savage nepoložil. Ovšem nová deska, která by toto rozhodnutí potvrdila, stále nepřicházela. A už se v ní ani nedoufalo.
Jenže člověk míní… Je tu podzim roku 2025 a s ním zcela nečekaně i nové album Sweet Savage. Jak nečekaně přišlo, tak nečekaně zní. Pohrobky NWOBHM byste v něm vůbec nehledali a ti, kteří znají od kapely pouze „Killing Time“, budou novým zvukem velmi překvapeni. Nahrávka „Bang“ nenavazuje na příliš staromilskou a svým způsobem zatuchlou „Regeneration“, a už vůbec ne na dávnou práci v rámci původní stylové škatulky. Sweet Savage udělali ostrou odbočku k mnohem modernějšímu pojetí heavy metalové hudby, takže se na úvod v titulní „Bang“ ozvou groove metalové riffy s řádnou porcí elektroniky, což ve spojení s dávným, tradičně heavymetalovým přístupem, působí velmi osvěžujícím dojmem. Ani nevadí, že v následující „Bad F Robot“ nevíte, jestli posloucháte kapelu Nové vlny britského heavy metalu nebo novou hudbu Roba Zombieho.
Sweet Savage a zejména tahoun Haller, mají dostatek nápadů a dokáží přesvědčit i ty posluchače, kteří by je chtěli nařknout ze zaprodanosti novodobějším trendům. Zásadní jsou výrazné refrény a melodie, které přednáší až překvapivě sebejistý Haller. Jeho hlas zní skvěle i v popovější „I See The Light“, stejně jako v temné „Leave Me Alone“ nebo v baladě „Live And Die“, která koketuje na jednu stranu s alternativou devadesátých let a na stranu druhou nezapře inspirace u současné tvorby Placebo. Velmi uvěřitelně zní, i když kapela zahraje na mnohem tradičnější strunu a připomene dávnou tvář v „The Chosen One“, která se jako jedna z mála skladeb dá nazvat takřka čistě heavy metalovou záležitostí. Tanečněji pojaté „Dirtyland“ a „Time“ nabídnou potřebné koření, které dělá album výrazně barvité a díky němu má deska schopnost růst s každým dalším poslechem.
Sweet Savage nenatočili album pro pamětníky ani pro staromilce, pro něž je maidenovská „Killers“ pořád nejlepší deskou všech dob. Nahráli sice nejrozporuplnější album své kostrbaté kariéry, které je však zároveň jejich suverénně nejlepším albem. Že by se po skoro padesáti letech od založení dostali tam, kde chtěli být už dávno?
|