Ptáte se, co stojí za současnou, lehce podivnou tvorbou legendárních Mötley Crüe, kteří po comebacku nenavázali na nejúspěšnější práci ohraničenou alby „Too Fast For Love“ a „Dr. Feelgood“, ale vrhli se na trochu jinou hudbu, za kterou je fanoušci příliš nepochválili? Odpověď by mohla ležet zde. Členem kapely už pár let není kytarista Mick Mars, nahradil jej John 5, který dostal od Nikkiho Sixxe tolik důvěry, že může zasahovat i do skladatelského procesu. Je otázka, zda je jeho vklad přínosem, John (vlastním jménem Lowery) je velmi talentovaný muzikant a svým způsobem inovátor, ale zda je tím pravým pro potřeby Mötley Crüe, je věc docela diskutabilní. Možná to tak cítí i sám a proto, ač je stabilním a právoplatným členem sestavy, nezapomíná na sólovou dráhu. Ta mu dává mnohem volnější ruce, protože na vlastních albech si může dovolit prakticky cokoliv.
John byl vždycky nevyzpytatelný kytarista, což dokázal tím, že v období alba „Mechanical Animals“ přešel od Davida Lee Rotha k tehdejšímu „public enemy number one“ americké společnosti Marilynu Mansonovi, od něhož později utekl k Robovi Zombiemu. Jeho vstup do Mötley Crüe je tak trochu návrat ke kořenům, ale jelikož byl John vždycky hudebním chameleonem, poznáte, jak se věci skutečně mají zejména z jeho sólových desek. Ty nejsou nijak mediálně exponované a fanoušci z nich bestseller nikdy neudělají, ale o kytaristově duši vypoví mnohé. Musí na ně být nálada, protože Lowery není typem kytarového boha jako Joe Satriani a jeho kytary neumí tak lahodně zpívat, není ani duší onanista jako Yngwie Malmsteen a nepotřebuje předvádět, kolik not zvládne zahrát za jednu vteřinu. Pokud má k někomu blízko, je to podobný hračička a podivín jako Buckethead (i když ne zas tak docela) nebo rozený inovátor jako Steve Vai. Přesto je svůj.
Fakt, že je členem Mötley Crüe má vliv na sólovou tvorbu, protože aktuální nahrávka „Ghost“, první od jeho vstupu do kapely, je přehlednější než minulé desky, jednodušší a zároveň méně nápaditá. Třeba v „A Hollywood Story“ je krásně slyšet, jak se jeho mikrosvět prolíná s klasickými Crüe a v „Deviant“ ukazuje, že na současnou tvář kapely (vzpomeňme si na loňské EP „Cancelled“) má velký vliv a přispívá k tomu, že Mötley Crüe zní moderně a docela netypicky, prostě jinak, než kdyby skladby tvořili s Mickem Marsem. Takový je typický John. Je dostatečně silná osobnost a proto každé kapele, jejímž byl členem, dal kus ze svého umu. Třeba Mansonovo dílo „Holy Wood (In The Shadows Of The Valley Of Death)“ bylo o dost jiným počinem až androgynně odlidštěná „Mechanical Animals“ a z velké části to byla Johnova práce.
Při necelé půlhodinové délce je „Ghost“ jen jednohubka, Johnův odskok od dlouhého turné, tvořený v době zdravotních potíží zpěváka Vince Neila. Víc než půlhodinka ani není zapotřebí, protože kytarista tolika nápady nehýří, aby utáhl delší stopáž, a i když přeskakuje ze stylu na styl, leckdy se člověk u poslechu může lehce nudit. Jistým vytržením z letargie je jazzová „Moon Glow“, která rozčísne trochu metalově jednotvárné schéma skladeb „Fiend“ a titulní „Ghost“. To nejlepší si John schoval na závěr, v „The Executioner“ se mu podařilo docela dobře nastínit temnou atmosféru, ve které nechybí ani mansonovský nihilismus a trochu otravná linka novovlnných kláves, jež skladbě dává dosti specifickou náladu. S takovými věcmi si John vždy uměl pohrávat a podobné experimenty byly vždy jeho silnou stránkou.
„Ghost“ je deska určená zejména pro skalní Johnovy fanoušky, kteří vědí, oč v jeho sólové tvorbě jde. Není jeho nejlepším dílem, protože Lowery už není tak inspirativní a inovativní kytarista jako v prvních letech nového milénia. Nezaujme ani tak nápaditými skladbami, spíše je určena pro milovníky kytarových experimentů a obdivovatele dobré techniky prstokladů.
|