Vítejte ve snovém polosvětě, v místech, kde si slunce pohrává s mraky, kde se otevírá vstup do pekla a kde se nedozírné dálky vesmíru dotýkají s vědomím vlastního bytí člověka. Vítejte v kaleidoskopu roztodivných nálad a psychedelična, kde zlo a dobro odhazují svou tvář a stávají se jedním neuchopitelným tvarem. Stačí si lehnout jen tak v odpoledním vedru do vzrostlé trávy a poslouchat. Vnímat tlukot srdce přírody, i nekonečnost všehomíra a ve stavu nehlubokého spánku cestovat v nekonečnu… Zdá se vám to všechno jasně pochopitelné? Pak jste zde správně, protože přesně taková je deska „Wildhoney“. Otevírá pro Tiamat novou bránu vnímání a po vstupu do ní už nikdy nemůže být nic takového, jako předtím. Vítejte ve světě „Wildhoney“.
Začátek roku 1994 nebyl pro Tiamat vůbec veselý a po rozhodu s bubeníkem Niklasem Ekstrandem, kytaristou Thomasem Peterssonem a klávesistou Kennethem Roosem zůstala dvojice Johan Edlund a Johnny Hagel osamocena. Neměla v ruce skoro žádný materiál, vyhlídky na pokračování smlouvy s Century Media nebyly jednoznačné a začaly probleskovat zprávy, že Edlund nachází čím dál větší oblibu v psychedelikách a různých halucinogenech. Spíše to vypadalo na to, že je kariéra Tiamat u konce, než aby něco nasvědčovalo tomu, že se v příštích měsících věci změní k nepoznání a metalová scéna dostane úder, který bude citelný ještě v současnosti. S albem „Clouds“ byl Edlund docela nespokojený a prohlašoval, že tentokrát věci dostanou jiný rámec. V myšlenkách už vězel mimo metalovou scénu, v rauši holdoval psychedelickému rocku ve stylu Pink Floyd a King Crimson, a v tomto duchu začal také tvořit. Znovu požádal o spolupráci Waldemara Sorychtu, angažoval bubeníka Larse Skölda, studiového kytaristu Magnuse Sahlgrena a vše začalo dostávat konkrétnější podobu.
Velmi důležitým člověkem při tvorbě „Wildhoney“ byl Sorychta, který si vzal na starosti klávesy, jež v podobě tvorby různých zvuků na albu dostaly prakticky stejně důležitou funkci jako kytary. Nahrávání bylo vcelku rychlé, ovšem Sorychtovi studiové dodělávky zabraly celou první polovinu prázdnin roku 1994, kdy Edlund, Hagel a jejich spolutvůrci pozorovali, jak jim pod rukama vykvétá do krásy finální materiál. Už se vědělo, že Tiamat vstupují do jiné éry, že jejich metalový věk je minulostí. „Wildhoney“ je nejen přelomové, ale také jedinečné a do dnešních dnů nepřekonané kapelou ani souputníky ze švédské metalové scény, kterým Tiamat ukázali, kam až jsou schopni dojít a že alespoň pro tuto chvíli budou udávat tón. Vliv „Wildhoney“ je hmatatelný dosud. Po jeho vydání se extrémní scéna proměnila a řada doom metalových kapel začala sound pročišťovat a dávat epický rozměr, ačkoliv se žádnému z alb následujících let nepodařilo tomuto mistrovskému dílu přiblížit na dostřel.
Jak to žije v trávě? Na to dá odpověď titulní intro „Wildhoney“, které rozehrává nebeskopekelnou hru a dokáže posluchače ukolébat, ale už následující „Whatever That Hurts“ zasáhne slechy silou doom metalové bouře, jelikož s „Visionaire“ je to jediná skladba, která připomene starý Tiamat, a také jediné místo, kde Edlund sází (jen občas) na brutální přednes. „Whatever That Hurts“ je jediným pojítkem s deskami „Clouds“ a „The Astral Sleep“, i když ukazuje, jako moc se Tiamat dokázali během jara 1994 změnit. Na ostřejší notu udeří kontroverzní „The Ar“, zaobírající se symbolikou pentagramu, ale i árijskou rasou, za což Edlund sklidil spršku kritiky. „Tento symbol takto nazývali lidé, kteří žili asi před pěti tisíci lety na místě dnešního Iráku. Nechtěl jsem to cenzurovat, přestože jsem věděl, že to v tomto století může být pochopeno špatně. Ale nepsal jsem o nedávných věcech, takže i když se to lidé myslí, raději to vysvětlím a budu si za tím stát,“ řekl frontman a i díky tomu je „The Ar“ jednou z největších klasik Tiamat.
Po krátké mezihře „25th Florr“, což je vize Dantova pekla, přichází další klasika a hvězdná chvilka pro tvůrce Johnnyho Hagela. Nevadí ani trochu kontroverzní titulní melodie, lehce evokující hudbu z filmu Poslední Mohykán z předchozího roku. „Gaia“ už se bere jako oslava síly přírody a Matky Země, přičemž na vás dýchne epická nedotknutelnost a monumentální magie, sahající až k nebesům. Na zem posluchače vrátí klasičtější „Visionaire“ (také vám úvod připomene „Ztráty a nálezy“ od Arakainu?), krásně demonstrující překročení vlastního Rubikonu, protože podobné schéma by si na „Clouds“ Tiamat nedovolili zařadit ani v nejdivočejších snech. V tu chvíli deska odhazuje jakékoliv zbytky metalového ostří a vydává se do poslední třetiny, která je skutečně dobrodružným dílem.
Překrásná instrumentálka „Kaleidoscope“ se zvuky letní bouřky a příjemných kapiček deště se s kříšťálovým zvukem láme do zasněné „Do You Dream Of Me?“, v níž jsou inspirace u Pink Floyd hmatatelné, ačkoliv Sorychta s Edlundem jí dávají nádech populární melancholie a art rocku, takže skladba vyvrcholí ve skoro renesanční pasáži s kytarovým prstolamem. Emotivní kytarové sólo otevře nádhernou instrumentálku „Planets“, jednu z nejlepších v žánru. V polovině přejde až do ambientní části, kde naprosto věrohodně slyšíte, jako kolem vás poletují komety a cinkotem ocasu vytvářejí dokonalou zvukomalbu mezigalaktického prostoru. Jenže to už je čas na poslední položku, osmiminutové dílo a nejkontroverznější skladbu desky, psychedelickou „A Pocket Size Sun“, která otevřela dlouho tušenou otázku, zda se z Johana Elunda nestává Syd Barrett metalové scény.
Je jasné, že „Wildhoney“ je dílo naprosto výjimečné, které vytvoří kapela maximálně jednou za svou existenci. V době svého vydání rozdělila fanoušky Tiamat na dva nesmiřitelné tábory, čas dal za pravdu většímu, který tvrdil, že v díle je ukryta skutečná genialita. Čarokrásná, neopakovatelná a definitivně nadčasová.
|
