Když 19. března 1976 zemřel kytarista Free a Back Street Crawler Paul Kossoff, byla to pro Tommyho Bolina docela rána. Vzhledem k nízkému věku byli oba považováni za zázračné kytarové dítě, ale jejich kariéry decimovaly drogy, chlast a s tím související prohlubující se deprese. Čtyři dny předtím Bolin odehrál poslední koncert s Deep Purple, kapela byla v totálním rozkladu, za což z velké části mohl on, a stále ještě přebýval ve Velké Británii, kde byl Kossoff velkou hvězdou. Bolin si uvědomoval, že je prakticky v totožném stavu a drogy jej ovládaly natolik, že mu skoro zničily kariéru. Chystaný návrat do Ameriky nebyl východiskem, ale znamenal alespoň návrat k sólové kariéře, která mohla být brzdou v jeho problémech. Konec u Deep Purple snesl docela obstojně, protože nikdy nebyl výhradně hard rockovým kytaristou jako Ritchie Blackmore a bylo to v klasických skladbách znát, protože k nim přistoupil trochu jinak, což řada fanoušků nesla velice nelibě.
Ze sestavy, která natočila debut „Teaser“, mu nezbyl prakticky nikdo, na druhou stranu měl v kapse luxusní smlouvu s labelem Columbia, který chtěl z jeho angažmá u Deep Purple vytěžit maximum. Jaro roku 1976 Bolin prožil v jakémsi polomrtvičném limbu a utápěl deprese v hektolitrech alkoholu a vysokooktanových substancích, mixech heroinu a kokainu. Když jej firma i management přitlačili ke zdi, začal nahrávat druhou desku, která jej na čas zachránila. V červnu 1976 v Japonsku, kde byl za hvězdu díky „Come Taste The Band“ a „Teaser“, Bolin hýřil optimismem a zdálo se, že by mohl být z nejhoršího venku. Jeho fyzická schránka však výrazně chátrala a infekce, kterou si pořídil aplikací nekvalitního heroinu při výjezdu s Deep Purple do země vycházejícího slunce, mu ve hře na kytaru kladla velké problémy. Pořád však tvořil a měl chuť album dotáhnout do zdárného konce.
Deska „Private Eyes“ vyšla v srpnu 1976 a ukazuje, že v umělecké rovině udělal Bolin velký krok v před. Album nenavazuje na „Come Taste The Band“, ani na „Teaser“, a hard rockovou složku potlačuje prakticky na minimum. Jako hard rocková se dá nazvat pouze devítiminutová „Post Toastee“, kterou zpočátku pohání riff jako z dílny Deep Purple a zvuk hammondek dává vzpomenout na Bolinovo předchozí působiště. Údernost korunuje kytarista skvělým sólem, které je rovněž poučené tím, kde hrával před rokem. Faktem je, že „Post Toastee“ je jedním z mála slabších míst na desce, protože ani jeho hard rocková výbušnost nemůže zastřít fakt, že na devět minut je ve skladbě méně nápadů, než by bylo zapotřebí. Na jiných místech, ač se v nich Bolin noří do jazz rocku, blues, funky či do jakési barového soft rocku, kytarista znovu perlí a ukazuje, jak velkým stylovým přesahem jeho tvorba disponovala.
To ukáže hned úvodní „Bustin` Out For Rosey“, která je mnohem vrstvenější, než by se čekalo a její popovější struktura, založená na zajímavých kytarových motivech, ukazuje hitové ambice, jakými Bolinova tvorba začínala oplývat. V tomto duchu ještě výrazněji pokračuje pop rocková „Sweet Burgundy“, jejíž ležérnost je zcela nakažlivá a po právu představuje vrchol kolekce. Nejrazantněji otvírá otázku, kam by se Bolinova tvorba ubírala v dalších letech, kdyby nepřišel osudový prosinec 1976. V podobném duchu se nese i tichá, lehce nostalgická „Gypsy Soul“, v níž Bolin nahlíží i do jazzové pokladnice, kde je vzhledem ke svému kytarovému kouzlení jako ryba ve vodě. Velmi přesvědčivý je i v tvrdé bluesovce „Shake The Devil“, do níž implantoval výrazný kytarový riff ve stylu Led Zeppelin. Robert Plant už předtím projevil zájem o společnou práci a nechybělo údajně mnoho a jako host se objevil na této desce. Logickou volbou pro něho by byla „Shake The Devil“.
Jak deska postupuje, jemnějších poloh a s tím souvisejících příjemných melodií začíná přibývat. „Someday We`ll Bring Our Love Home“ je v zásadě neškodná, ačkoliv jinak skvělá pop rocková věc, znovu upomínající na hitové ambice. „Hello, Again“ zachází ještě dál a pod nánosy smyčců skrývá vcelku příjemnou, melancholii, stojící zejména na akustické kytaře a Bolinově trochu zakřiknutém vokálním projevu. Finální „You Told Me That You Loved Me“ (s vědomím věcí budoucích) působí skoro až mrazivě jako symbolické shrnutí nejen desky, ale všeho, co Bolinova tvorba nabízela. Skladba přesto nepůsobí nesourodým dojmem a oklikou ukazuje celé široké spektrum, které do své tvorby Bolin za velmi krátký čas, jaký mu byl vyměřen, dokázal dostat.
Když „Private Eyes“ vyšla, působil Bolin trochu zdravějším dojmem. Podle svých slov si za deskou plně stál, mohla pro něho představovat nový start a k masovému přijetí jí mělo pomoci turné v předprogramu Jeffa Becka. Znovu se mu ozval kolega z Deep Purple Glenn Hughes, který (ač v té době také feťák až na půdu) s ním chtěl rozjet nový projekt, a Bolin se touto myšlenkou velmi vážně zaobíral. Ve hře byla možná spolupráce s Robertem Plantem, protože Led Zeppelin neprožívali zrovna nejlepší období, nepokrytě se mluvilo o rozpadu a Plant chtěl hledat jiné výrazové prostředky, protože hřmotný styl Jimmyho Page už mu lezl na nervy. Bolin by pro něho byl východiskem a jistě skvělým hudebním parťákem. Jenže přišel 3. prosinec 1976, kdy jej osud zavedl do prokletého hotelového pokoji v Miami.
Jeho set měl večer docela úspěch, ale když dohrál „Post Toastee“, nikdo nepočítal s tím, že jsou to jeho poslední tóny v životě. V hotelu na Miami Beach probíhala divoká párty a popíjelo se zhruba do dvou do rána. Když většina kumpánů odešla, připravil si Bolin obvyklou dávku heroinu, ovšem tentokrát si dal trochu víc a smíchal ji s kokainem. Když se mu v koupelně udělalo špatně, zbytek osazenstva jej odnesl do postele a přestože se se jeho nelepšil, kvůli nechtěné publicitě a možným problémům s policií nikdo doktora nezavolal. To udělala až ráno Bolinova přítelkyně, které se zdálo, že její milý nedýchá. Přivolaný lékař mohl jen konstatovat smrt. Když se zpráva o jeho úmrtí rozlétla, složil mu na druhé straně světa, v jeho milovaném Japonsku, poctu někdo, od koho by to vůbec nečekal. Druhý den v Osace hráli Rainbow a Ritchie Blackmore z pódia věnoval klasickou „Mistreated“ právě jemu. Kruh se symbolicky, ač velmi smutně, uzavřel.
|
