S Ronniem Romerem je to trochu oříšek. V minulé dekádě byl jako zjevení a díky výbornému hlasu a jeho skvělé barvě si jej do čela Rainbow vybral Ritchie Blackmore, což mohl být start k hvězdné kariéře. Jenže bublina splaskla velmi brzy. Šílená nadprodukce, kvůli které jeho hlas zní od roku 2018 z několika alb ročně, způsobila úplný opak, na Romera se začalo nahlížet jako na děvku pro všechno a jeho velebený hlas začal být vlezlý, až protivný. Dna se dotkl, když natočil dvě příšerná alba předělávek, což byl jeden z nejhorších startů sólové kariéry všech dob a z Romera se stal takřka umělec televizních estrád, parazitující na práci legendárních kolegů a na nejlepších kouscích hudební historie. Tvrzení, že na to má hlas, neobstojí, protože skutečný umělec se prezentuje úplně jinak.
Naštěstí předloňská sólovka „Too Many Lies, To Many Monsters“ nebyla kupodivu až tak špatným dílem a Romerovi se podařilo udobřit si zbytky příznivců. Těm nyní nabízí druhou autorskou sólovou desku „Backbone“, s níž by chtěl dokázat, že je dostatečně (vždyť už mu bude pětačtyřicet) vyzrálý na dirigování si vlastní kariéry. K ruce mu byl hitmaker Russ Ballard, který s Rainbow vytvořil slavné „I Surrender“ a „Since You Been Gone“, či kissáckou „God Gave Rock And Roll To You“, od čehož si rocková obec slibovala velké věci. Ballard se podepsal pod skladbu „Hideaway“, do níž přispěl i bývalý kytarista Europe Kee Marcello, ovšem o žádný velký zázrak či věc, která by aspirovala na hitparádový úspěch, se nejedná. Oproti předchozím majstrštykům Ballardovy kariéry je skladba pouze šedý průměr, jakkoliv může být na albu jednou z nejlepších.
Kolik materiálu na novinku napsal Romero, řečeno nebylo, ale soudě podle univerzálního vyznění je nanejvýš pravděpodobné, že skladby vzešly z italské manufaktury Frontiers Music od námezdních skladatelů, kterým je „ganz egal“ co skládají, hlavně, že je vykázána činnosti a prémie se objeví na výplatní pásce. Proto „Backbone“ nemůže být dílem, které by se v hard rockovém ranku vyrovnalo klasikám. A to ani přesto, že je deska po manuální stránce dobře zvládnutá a Romerem odzpívaná bez výhrad. Jenže v zásadě jde o muziku, kterou by při správném zadání vyplodila umělá inteligence, něco, co postrádá ducha starých mistrů a nadchnout může jen někoho, kdo nezná Rainbow, Deep Purple, Dia nebo Black Sabbath, dejme tomu z éry s Tonym Martinem. To pro Romera není úplně dobrá vizitka, ale přesně taková byla očekávání už ve chvíli, kdy ohlásil vydání tohoto alba.
Už od úvodní „Backbone“ a jejího klávesového úvodu, který snad má poukazovat na genialitu dávno zesnulého Jona Lorda, a podle přesně sázených riffů ve stylu desky „Heaven And Hell“ od Black Sabbath, je slyšet umělohmotnost a formálnost. Přitom Bring The Rock“ nebo lehkonohá „Eternally“ nejsou špatné, i když nehrají na žádnou velkou originalitu, ale alespoň se dobře poslouchají. Velmi slušná je balada „Lost In Time“, protože v ní Romero dává vyniknout svému vokálnímu rozsahu, což je věc, na níž se může spolehnout. Aby album fungovalo jako výsledek to ale není záruka, protože klišovitosti je až příliš. Romero (nebo tým skladatelů a producentů) tentokrát vynechali přesahy do AOR, které byly na minulém albu vítaným osvěžením, čímž deska ztratila ledacos z pestrosti.
Možná předchozí řádky vyzněly příliš přísně, protože úplně zlé to s albem není. V zásadě mohou působit jako postesknutí nad současným stavem hard rockové scény, jíž je Romero jedním ze symbolů. Ze současné tvorby v žánru úplně čpí vylouhovanost, bezzubé inspirace v sedmdesátých a osmdesátých letech, které nikdy nemohou stvořit tak skvělou desku, jaké vyšly v minulosti. Dnes je to studené jako psí čumák a naděje na změnu příliš valná není. Alespoň Romero ji nepředstavuje.
|