Když se řekne Warrant, každému se jako první vybaví megahit „Cherry Pie“ a poté řada menších, dodnes přežívající tutovek amerického pop metalu - „Heaven“, „Down Boys“ nebo „I Saw Red“. Název Warrant symbolizuje ovšem také něco docela jiného, což milovníci evropského vysoce rychlostního metalu osmdesátých let dobře vědí. Ještě předtím, než Američané kolem zesnulého zpěváka Janiho Lanea vydali první album, působila na starém kontinentu kapela téhož názvu, která se řadila do jednoho šiku s ranými Helloween, Steeler, Rage či Running Wild, a od roku 1985 měla na kontě stylově velmi dobré album „The Enforcer“, které jí zaručilo slušnou pozornost fanoušků i metalového tisku. Tehdy měla parta kolem zpěváka a basisty Jörga Jurascheka obstojně našlápnuto a dnes klidně mohla být v pozicí Rage, tedy stylových dělníků, na které je spoleh.
Jenže na Warrant spoleh nebyl a ještě v témže roce se kapela rozpadla. Její členové (kromě bubeníka Thomase Franka, který nabubnoval první album U.D.O. „Animal House“) jako kdyby zmizeli z povrchu zemského. Na kapelu se rychle zapomnělo, zejména když název Warrant začal být synonymem pro hitový americký glam metal, který zazářil na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Bylo velké překvapení, že Juraschek vrátil v roce 1999 kapelu zpět do hry, obzvlášť v době, která stylu vůbec nepřála. Od té doby nepolevil, ačkoliv jeho studiová aktivita je tristní a za šestadvacet let od comebacku vydává teprve druhou desku. Jedenáct let stará „Metal Bridge“ zapadla, ovšem dnes je situace ohledně Warrant trochu jiná, a „The Speed Of Metal“, i přes ohavně klišovitý název, má šanci, že se dostane k uší více lidí a konečně kapelu vrátí alespoň na německou metalovou mapu.
Kdyby deska vyšla jako nástupce „The Enforcer“, nikdo by asi rozdíl nezaregistroval. „The Speed Of Metal“ je tak pevně ukotvena ve stylu prvního alba i power / speed metalu osmdesátých let, že při jejím poslechu musí srdce pamětníka zaplesat. Čert vem plesnivinu, kterou je album porostlé, čert vem, že skladby jsou tak fousaté, že zůstávají nepoučeny čímkoliv, co se v tvrdé hudbě dělo po roce 1990. Tohle je ryzí německé řemeslo, na milimetr přesná düsseldorfská mašina, která našla způsob cestování časem. Pro někoho, kdo si pamatuje vydání debutu i dobu osmdesátých let, musí být album jasnou volbou, protože s až neuvěřitelnou energií servíruje devět skladeb (a jedno výborné intro), čímž všechny kapely, které letos ohlásily návrat (lze vzpomenout například na nepodařený comeback Dark Angel) dokáže strčit do kapsy. Když se naladíte s Warrant na stejnou vlnu, deska vás nebude mít šanci zklamat. Naopak!
Když ji budete posuzovat optikou roku 2025, much najednou uvidíte mnohem více much. Nnejvětším problémem je klišovitost alba, které se točí kolem klasických metalových témat, na což se už nehraje. Pak je tu sveřepost a německá urputnost, dominující nahrávce, která už taky nezaujme nikoho. Kladem je, že ze základu, který sám o sobě není nic moc, vyrůstají dobré skladby. Pouze v daném stylu, protože Warrant nejsou kapelou, která by sázela globální hity se stylovým přesahem, ale i tak se deska velmi dobře poslouchá. Zaujmou na ní speedmetalové rychlovky „Cut Into Pieces“ a „Scream For Metal“, které nahrávku ohraničují, ale i další věci, nepolevující v nastaveném tempu, výrazné „Demons“, „Salvation“ nebo „Regain The Fire“. I coververze dávno zapomenuté skladby od The Sweet „Windy City“ má své opodstatnění a mezi autorské věci zapadne zcela lehce.
Bylo by jednoduché přistupovat k tomu albu s despektem, ale je důležité dát mu šanci, protože staromilcům se odvděčí materiálem, který je dokáže vrátit do mladých let. Nejdůležitější je, že Warrant dobré skladby psát nezapomněli. Snad o tom předloží ještě minimálně jeden důkaz.
|
