Amorphis se za více než třicet let stali takřka legendární. Prošli si různými fázemi kariéry, měnil se jejich hudební výraz, aby poslední desky zakotvily v lehce progresivním metalu s prvky melodeathu. Poslední alba byla pro Amorphis velmi úspěšná, nicméně na posledním „Halo“ bylo i přes jeho ohromnou kvalitu znát, že kapela se víceméně opakuje a chtělo by to menší změnu. Přinesla ji výměna producenta, štafetu po Jensi Bogrenovi převzal Jacob Hansen, který pomohl kapele k nové desce „Borderlands“.
„Borderlands“ není žádnou velkou změně v tvorbě, nebo něco, co by se nemělo líbit dosavadním fandům kapely, ale menší změny oproti předchozím deskám přináší ve zvuku (jiný producent) a celkovém vyznění. Amorphis jsou jemnější a znějí pohodověji. Zpěvák Tomi využívá growling o mnoho méně než na předchozích deskách a stejně tak hudba je měkčí.
„The Circle“ (název jedné z desek kapely...) uvítá posluchače tradičními kytarovými vyhrávkami made by Amorphis. Kapelu bezpečně poznáte z několika prvních tonů. „Bones“ patří mezy lehce tvrdší kousky, nabízí více growlu, přesto i zde je znát provzdušněný lehčí zvuk nahrávky. Je to jediná skladba, ve které jsou patrné orientální motivy, které v hudbě Amorphis byly častější, když kapelu produkoval Jens Bogren. „Dancing Shadow“ lehce překvapí, neboť jde o rockový roztančený kousek. Tempo k tanci přímo vyzívá a song připomene Holopainenův sólový projekt Silver Lake. Měkká verze Amorphis zní pořád výborně díky skvělým kytarám, klávesám a Tomiho zpěvu.
Deska pokračuje melodickými metalovými songy, které jsou poměrně jednoduché, ale velmi chytlavé. Kapela pokračuje v tom, co dělala v nultých letech nového století a hraje obyčejné písničky, které baví. Sem tam se objeví growl, ale melodie hrají absolutní prim. Progresivnější skladbou je „Tempest“, která kombinuje akustickou pasáž s metalovou. Je to balada, která se několikrát změní a album je poprvé opravdu epické. Jedním z vrcholů alba je „The Lantern“, která přijde po hitovce „Light And Shadow“. Je to vítaný kontrast, protože hudba změní náladu. Jsou tu prvky doom metalu, symfonií a progresivity. Vše má vážný podtón a atmosféra vás strhne, také growlu je více. Při čistém zpěvu je Tomiho hlas lehce zkreslen (ale to i v jiných písních). Jako byste poslouchali výpravný soundtrack k nějakému severskému dobrodružnému snímku.
Titulní song nabídne trochu rock / metalové pohody (i když i zde má growl svůj prostor). Druhým vrcholem nahrávky je závěrečná „Despair“, ve které si kapela znovu pohrává s doom metalem, nechybí pořádná dávka epičnosti a orchestrace, melancholie je silná a přitom neskonale krásná, growlem zpívaný refrén se zaryje pod kůži. Emoce jsou na maximální úrovni a za závěr desky nelze jinak, než Amorphis zatleskat. Jedna z nejlepších skladeb, jaké kapela kdy nahrála.
„Borderlands“ je jiné než několik předchozích alb. Přitom se Amorphis nikterak výrazně nezměnili, jen natočili jemnější desku s jiným zvukem. Ubrali death metalu a přidali více melodického metalu a rocku. Nechybí působivé doom metalové songy nebo epické momenty. Celkově může nahrávka může působit až obyčejně, jenže v jednoduchosti může být síla. A Amorphis se to povedlo. „Borderlands“ má hity, atmosféru, emoce i zadumanější kousky. Čas ukáže, jak dobré album je, nyní však mohu konstatovat, že se moc povedlo a poslouchá se výborně.
|