Ačkoliv je to letos padesát let, co se pojem Boston objevil v souvislosti se stejnojmennou kapelou poprvé, v případě Toma Scholze je čas relativní pojem. O tom svědčí nejen skutečnost, že než se dopracoval k debutovému albu, bylo mu skoro třicet, a také to, že za padesát let vydal pouze šest desek, přičemž minimálně polovina byla nebývale úspěšná a dodnes tvoří synonymum pro nejdotaženější stadionový rock pro dospělé publikum, nebo-li AOR. Vzhledem k tomu, že Scholzovi je už skoro osmdesát, nedá se předpokládat, že by strohou diskografii Boston ještě obohatil novým přírůstkem, ačkoliv se kapela tváří stále jako aktivní, její činnost je v podstatě spíše sporadická. Je to v rozporu s tím, v jakém stylu kdysi vtrhla na scénu a jaký humbuk nadělala s debutovým albem. Byla to ojedinělá věc, ale při znalosti historii Boston ani ona nemohla překvapit. Nestačí se vrátit do roku 1976, kdy tahle slavná deska vyšla, ale mnohem dál, až na konec šedesátých let.
Tehdy Scholz studoval na Massachusetts Institute Of Technology, na jedné z univerzit ve městě Cambridge nedaleko Bostonu, ovšem neustále snil o kariéře rockového muzikanta. Tenkrát taky složil skladbu „Foreplay“ (v úpravě se objevila na prvním albu) a s ní se přidal ke kapele Freehold, ve které na kytaru hrál Barry Goudreau a na bicí Jim Masdea. O rok později, památného léta 1970, se k nim přidal zpěvák Brad Delp a pomalu se začínala krystalizovat slavná sestava. Scholz se díval dál dopředu a poté, co dokončil magisterské studium strojního inženýra a začal pracovat pro společnost Polaroid, z našetřených peněz začal stavět vlastní studio. To byl okamžik, kdy se stal lídrem kapely a určoval její další chod čím dál víc autoritářským způsobem. V jeho studiu vznikly první demosnímky, které však oslovené společnosti odmítly. Výsledkem bylo, že si kapela změnila název na Mother`s Milk, což věci nijak nepomohlo a stále narážela na vlnu nezájmu.
V důsledku toho došlo k další změně názvu a kapela si z nouze začala říkat podle rodného města. Zda tato skutečnost měla vliv na to, že si jí všimli promotéři Paul Ahern a Charlie McKenzie, není známo, ale tato dvojice kapela slíbila, že jí dopomůže ke smlouvě s Epic Records. Měla však podmínku, že je nutné vyměnit bubeníka Jima Masdeu. „Jim už v té době přiznával, že ztrácí zájem. Nejhůře to nesl Tom, ale bylo to pro dobro věci,“ řekl Brad Delp, který se stal druhou hlavní postavou kapely. S Masdeovým nástupcem Sibem Hasbianem se smlouva stala skutečností, ale vyvstal další problém a první ze střetů mezi vydavatelem a Scholzem. Epic Records trvali na tom, aby kapela dorazila do drahých losangeleských studií, což Scholz rázně odmítl. Chtěl pracovat doma, svým tempem, proto se rozhodl vydavatele oklamat, do Los Angeles poslat pouze část kapely a své party natočil ve vlastním studiu. Z toho důvodu natočil řadu basových a bicích partů, a Goudreau, basista Fran Sheehan a Sib Hasbian se neobjevují ve všech skladbách. V losangeleských studiích Delp dotočil vokály a deska se smíchala.
Natáčení alba se popisuje jako jedno z nejsložitějších v historii hudebního průmyslu a vše mohlo splasknout jako velká bublina. Jenže síla skladeb a zásah profesionálního studia zapůsobil kouzelně a z alba se brzy po vydání stala obrovská senzace. Není divu, deska obsahuje velice silné skladby, které Scholz během skoro deseti let piloval a dotvářel k dokonalosti, a dával jim potenciál, který je vystřelil ke hvězdám. Stalo se něco nečekaného, když kapela, která byla Tomovým studiovým dítkem, vytvořila zcela reprezentativní nahrávku stadionového hard rocku ještě dříve, než přišel do módy, či spíše než se oficiálně zrodil. Desku je možné považovat za směrodatnou záležitost, protože definovala AOR ještě předtím, než s podobně zaměřeným stylem měly úspěch další hvězdy Journey a Foreigner. Těm Boston ukázali cestu.
Nejen úvodním hitem „More Than A Feeling“, který je klasikou z největších, ale i dalšími sedmi skladbami, do maxima využívajících potenciál, který jim nabízela Scholzova trochu schizofrenní obliba v klasickém hard rocku, popovém znění kapel Kinks nebo The Beatles a vážné hudbě. To vše Boston smíchali do vysoce originálního tvaru, jemuž třešničku na dortu dodala Tomova originálně znějící kytara, pro níž bylo signifikantní studio ve městě Watertown. Tento zvuk se stal pro Boston klasickým trademarkem, prvkem, díky němuž jej každý posluchač rockového stylu pozná během prvních pár vteřin, což byl jeden z důvodů neobyčejného úspěchu.
Kromě „More Than A Feeling“ deska obsahuje řadu dalších skvělých věcí s výraznými, lehce zapamatovatelnými refrény, „Peace Of Mind“, „Rock & Roll Band“, „Smoking“ nebo závěrečnou Delpova balada „Let Me Take Your Home Tonight“. Výrazným vybočením je sedmiminutová věc „Foreplay/Long Time“, která obsahuje úplně původní Scholzovu věc z konce šedesátých let ve velmi progresivním, zdivočelém duchu, na níž v mnohem volnějším tempu navazuje druhá část, která je jednou z nejnovějších. Výhodou všech skladeb jsou silné melodie, dělají z každé z nich potenciální hit. To bylo něco, na co Amerika slyšela a ve chvíli, kdy v září 1976 vyšla „More Than A Feeling“ jako singl, rozlétla se k vrcholkům hitparád nejen ve Spojených státech, ale pronikla také do éteru v Evropě či Austrálii. Mládež najednou měla novou hvězdu a vydavatelská firma na chvilku zapomněla, jaké problémy měla s tvrdohlavým Scholzem.
Na první album Boston, což je jeden z nejlepších a nejprodávanějších debutu všech dob, se nahlíží jako na absolutní klasiku. Pro kapelu se její úspěch stal prokletím, protože ihned po vydání se firma začala dožadovat dalšího materiálu a argumentovala, že ve smlouvě stojí, že kapela má natočit deset alb během příštích šesti let. Dodnes jich Scholz natočil pouze lehce přes polovinu a už to bude padesát let…
|
