Věnovat se padesát roků jedné činnosti je na jednoho člověka až až. Navíc, kdy během těch padesáti let je členem dvou kapel, které patří mezi absolutní špičku ve světě rockové hudby. Vyčítat Davidu Coverdaleovi, že ve čtyřiasedmdesáti letech chce mít od všeho pokoj a jít do zaslouženého důchodu, nelze ani v nejmenším. Dokázal toho tolik, na co by jiný potřeboval aspoň dva životy a jeho jméno bude navždy spojované s prototypem rockového frontmana, jakkoliv mohl na někoho působit jako pohlavní loudil, ale to k věci neodmyslitelně patří. Ostatně hádejte, podle čeho vybíral název pro svou nejslavnější kapelu…

Coverdale měl božský hlas. Jeho sytá barva dala kdysi Deep Purple bluesovější zabarvení a všechna tři alba, která s kapelou natočil, patří do ranku největších klasik, a je jedno, že dvě z nich fanoušci ve své době nepřijali. Svým hlasem také táhl kupředu Whitesnake, ať šlo o bluesrockovou éru, jejíž krásu je třeba stále doceňovat, nebo o americké pop metalové období, kdy se změnil v sexyidola, ačkoliv mu táhlo na čtyřicet. O hlas sice dávno přišel a jak ukázaly koncerty i alba z nového milénia, zmizela s ním i jeho síla, ale přesto aura, která kolem něho je dodnes, je nesmrtelná. Tak tedy… Long Live Mr. Coverdale, ač už jen u Lake Tahoe.

Jan Skala, 17. 11. 2025