Letos na jaře se zdálo, že s Aerosmith je konec. Nedokončené rozlučkové turné, které nečekaně zhaslo kvůli vážnému poškození hlasivek Stevena Tylera, se jevilo jako nepěkná definitivní tečka za úchvatnou padesátiletou kariérou, a ticho, které po tomto oznámení následovalo, naznačovalo, že fanoušci bostonské legendy mají smůlu a Aerosmith budou žít pouze ve vzpomínkách. Pak přišla akce „Back To The Beginning“ při niž se na prahu léta loučil Ozzy Osbourne s kariérou (a jak se brzy ukázalo, i se životem), a v tomto případě platí, že kde něco končí, něco jiného začíná. Vystoupení Stevena Tylera na akci bylo naprostým zjevením, sedmasedmdesátiletý pardál zastínil všechny mladší kolegy a prezentoval se, jako kdyby byl na vrcholu sil. Otázka, zda se Aerosmith vrátí zpět a alespoň dokončí nedodělané turné, začala kolovat internetem hned druhý den.
Uplynulo pár měsíců a Aerosmith se vrací. Trochu jinak, než se čekalo, ale s novým studiovým materiálem, což z věci dělá jednu z událostí roku na hudební scéně. Jde jen o EP, na kterém se Tyler o vokální party dělí s britskou hvězdou současného pop-punku Yungbludem, ale vydání alba je něco zcela nečekaného. Skutečnost, že Aerosmith, v nichž bubeníka Joeye Kramera nahradil na studiové bázi bývalý člen Guns N`Roses Matt Sorum, v jednom studiu skotačí s Yungbludem náhodná není, a znovu odkazuje na Ozzyho červencovou rozlučku. Tam na sebe Yungblud strhl tolik pozornosti, že s si s ním po Osbourneově smrti Tyler zazpíval slavnou „Mama I`m Coming Home“, a byla ruka v rukávě. Ke společné desce bylo už velmi blízko. Zda zůstane jen u EP „One More Time“ nebo bude spolupráce pokračovat, je zatím ve hvězdách, zejména vzhledem k věku členů Aerosmith. O společnou chemii nejde, ta jim sedla výborně.
Jestliže poslední studiovka Aerosmith „Music From Another Dimension!“ znamenala lehké zklamání, protože neobsahovala žádný velký hit,který by navázal na majstrštyky z minulosti, zde je situace jiná. Může za to Yungbludova náklonnost k lehčím formám rocku, ale ke slovu se dostává spíše komerčnější stránka Aerosmith. To může fanoušky drogových alb sedmdesátých let trochu odradit, ale ti, co kdysi s kapelou slavili obrovský comeback s trojicí desek „Permanent Vacation“, „Pump“ a „Get A Grip“, si přijdou víc na své než při albu z roku 2012. Komerční potenciál ukázal pilotní singl „My Only Angel“, což je v podstatě neškodná věc, ale určitě největší hit, jaký pod hlavičkou Aerosmith vyšel od skladby „Jaded“ z roku 2001.
„My Only Angel“ není nejlepší skladbou krátké spolupráce. „Problems“, ve které větší otisk nechal Yungblud, zní zajímavěji a mnohem moderněji, a přestože jí výrazně škodí přebuzený zvuk v závěru, její melodie se jeví trvalejší. „Wild Woman“ jde až ke kořenům hard rocku a cítit v ní lze začátky Aerosmith, kdy byla kapela nepokrytě ovlivněna tvorbou Led Zeppelin. Znovu je zde zapamatovatelný refrén, v němž hlasy obou zpěváků splývají v jedno a vytváří jedno ze zásadních míst krátké nahrávky. Hvězdnou chvilkou je balada „A Thousand Days“, která má všechny typické atributy klasického hitu Aerosmith, včetně skvělých kytarových harmonií Joea Perryho a velmi silných dvojhlasů obou zpěváků. Vzhledem k tomu je nová verze klasické aerosmithovské „Back In The Saddle“ pouhým dovětkem, který nedokáže původní verzi z alba „Rocks“ překonat ani v nejmenším, ač v ní Tyler předvádí nejlepší výkon z celé nahrávky. A i proto se nejedná o zbytečnou záležitost.
Pokud budeme hodnotit pouze hudební a vokální stránku, dopadlo "One More Time" až nad očekávání dobře. Obsahuje poznávací atributy jak Aerosmith (ty jsou dominantnější), tak Yungbluda, které krásně zapadly do sebe a vytváří lehce odlišný výsledek, ač velmi uspokojivý. Projekt má ale ještě symbolickou stránku. V pěti skladbách dochází k demonstrativnímu předání žezla mezi generacemi. Ať chceme nebo ne, je třeba přiznat, že legendám typu Aerosmith zbývá už sakra málo času.
|