Na Sainted Sinners se snadno nahlíželo jako na podezřelý projekt, protože světoběžník David Reece není zrovna prototypem stálosti. Ani v této kapele už nepůsobí a jeho odchod ještě před covidovou pandemií Sainted Sinners prospěl. Ne, že by první dvě alba, které Reece nazpíval, byla špatná nebo zpěvák předváděl nějaký extra špatný výkon (i když doba jeho největší slávy je pryč), ale protože příchod Jacka Meileho, který je členem britských Tygers Of Pan Tang, byl pro zbylou čtveřici jako požehnání z nebes. Meile je mladší borec než Reece, takže má více energie, jeho hlas k hudbě Sainted Sinners skvěle zapadl, protože od Tygers Of Pan Tang je poučen špetkou metalového přístupu, která hudbě této party dala patřičný šmrnc. Z původně jednorázového projektu, o němž se soudilo, že nepřežije dvě alba, se pomalu stává stálice evropské hard rockové scény.
Je to lahůdka pro zasvěcené a fanoušky stylu, který je dávno za zenitem a už se nedokáže nikam vyvíjet. I Sainted Sinners navazují na to, co bylo vymyšleno v sedmdesátých letech a v následující dekádě se pilovalo k dokonalosti. Jsou z ranku kapel, které vycházejí z toho, s čím kdysi přišli Scorpions, pokračovali v tom Bonfire a pak i Pink Cream 69, když zůstaneme v Německu, odkud většina sestavy pochází. Dnes už nemůže dosáhnout věhlasu zmíněných formací, ale na zmenšeném kolbišti je jejich poctivým nástupcem. V tvorbě Sainted Sinners se prolíná klasický britský rock, střižený americkou ležérností a německou urputností. Kombinace nijak neznámá, ale v případě Sainted Sinners působí velmi slušným dojmem.
Koneckonců jde o ostřílené mazáky, točící alba stabilní kvality, od nichž nečekáte ani stylové monolity, natož nadčasovou klasiku, ale ani žádnou amatérštinu či desku výrazně slabou. Novinka „High On Fire“ sice zavání rutinou, ale přesto znamená příjemný poslech, při němž zaznamenáte i několik skutečně výrazných míst. Mezi ně patří výborná stadionovka „Night After Night“, k níž by skvěle sedla drahá produkce konce osmdesátých let, která by z ní mohla udělat žánrový hit. Hodně by šlo vyždímat i z „Down In A Hole“, u níž máte až bytostný pocit nenaplnění, když víte, že při větší snaze a melodickém vypětí mohl být refrén naprostou bombou, za nějž by i Scorpions platili zlatem. Výrazně se povedla balada „Empty Days Of Wonder“, která má skvělou letní atmosféru a dokáže vás přenést na kalifornské pláže do časů seriálů Baywatch či Beverly Hills 90210, ať už si o nich myslíte, co chcete.
Povedla se drsná bluesovka „Lost In A Storm“, která nejen díky použití hammondek ukazuje velké ovlivnění Deep Purple, výborná je funkovější „Sunshine“ s hravým tempem, lehce evokující Ugly Kid Joe. Jako horší věci lze zmínit „Out Of The Blue“, „World`s On Fire“ a „Sweet Sweet Addcition“, jimž škodí totožná snaha o líbivé melodie, která naráží na jistou afektovanost, dělající skladbám medvědí službu. Zde se na povrch dere nejslabší tvář Sainted Sinners, v níž jasně cítíte německou upocenost, která i přes snahu znít přirozeně ztroskotává na potřebě znít přemotivovaně. Kapela zde hledá schopnost dát světu najevo, že má stále ještě dost energie, ačkoliv by klidně vzhledem k věku členů mohla být hozena do starého železa. Naštěstí se to neděje na tolika místech, aby to bylo výrazně na překážku.
„High On Fire“ jen doplňuje diskografii kapely. To však v tomto případě není nic hanlivého, protože je tím zaručena určitá míra kvality, pod níž se nejde ani teď. Posluchač sice nemá co do činění s přelomovým materiálem, ani co se diskografie Sainted Sinners týče, ale se slušným hard rockovým materiálem, který se dobře poslouchá, ačkoliv šance na častý návrat k němu není.
|