Byl to takřka zázrak, když „Walk On“ šplhalo vzhůru americkou hitparádou a vysloužilo si platinové ocenění. V době, kdy (dva měsíce po sebevraždě Kurta Cobaina) vyšlo, byla podobná hudba takřka na odstřel a jen velmi málo umělců minulých let vlna grunge a alternativního rocku nespláchla. Když pomineme svatou trojici Aerosmith, Bon Jovi, Meat Loaf, kteří v té době byli na dalším vrcholu slávy, byla tu hrstka dalších, kterým se podařilo s klasickým zvukem docílit alespoň částečného úspěchu. Vedle Journey, Firehouse a Mr. Big sem patřili i Boston. Ti „Walk On“ pasovali na svou další klasiku a i v nejtemnějších dobách vše mohlo být naplněné úspěchem a uspokojením. Jenže u Boston nešlo nic lehce, proto i po vydání „Walk On“ nastalo dusivé ticho, které se naplno rozhostilo v druhé polovině roku 1995, kdy doběhlo turné k desce a na obzoru se objevily staré známé problémy, mající kořeny už na konci sedmdesátých let v časech alba „Don`t Look Back“.
Objevil se znovu rozkol mezi šéfem kapely Tomem Scholzem a vydavatelstvím Sony Music/Epic Records kvůli nedodržení smluvních podmínek ohledně nasmlouvaného množství desek, které Scholz labelu nikdy nedodal. Spor se táhl řadu let a stále to vypadalo, že konec je v nedohlednu. V jeho průběhu se obě strany dohodly na vydání reprezentativní kolekce největších hitů „Greatest Hits“ v roce 1997, ale trvalo ještě další čtyři roky, než došlo k mimosoudnímu vyrovnání. „Nezdržoval jsem práci proto, že bych byl líný. Odmítal jsem dodat album, dokud manažeři rozhodovali o tom, jak má znít moje hudba,“ řekl Scholz pro magazín Guitar World. „Epic Records se mě snažili donutit vydat něco, s čím jsem nebyl spokojený. Raději jsem šel k soudu, než abych vydal špatné album,“ dodal. Spor způsobil faktický rozkol několika sestav Boston a odchod zpěváka Brada Delpa na konci osmdesátých let. V průběhu devadesátých let se Delp do kapely vrátil a na přelomu milénia se Boston prezentovali jako formace se dvěma zpěváky, Delpem a Franem Cosmem, který nazpíval desku „Walk On“.
Scholz pracoval na novém materiálu, který stejně jako minulá alba vznikal v jeho domácím studiu, a jenž se vydání dočkal po osmileté pauze, která ležela i mezi minulými deskami. Navzdory sebestředné povaze, perfekcionismu a nutkání mít všechny pod kontrolou kolem sebe Scholz soustředil velkou skupinu spolupracovníků, ve které vynikal syn Frana Cosma, kytarista Anthony Cosmo, jenž od Scholze dostal nebývale velký prostor pro realizaci. Jemu se připisuje skutečnost, že deska „Corporate America“ zní moderněji a mnohem soudoběji, než by se dalo čekat od konzervativní kapely, za níž Boston byli považováni. Scholz v té době tvrdil, že ho zajímají moderní technologie, s čímž šel ruku v ruce kritický textový obsah desky. „Corporate America není abstraktní pojem. Je to svět, ve kterém jsem roky bojoval o právo dělat hudbu po svém,“ poznamenal v době vydání alba Scholz.
Abum však představovalo zklamání. To pramení nejen z modernějšího přístupu, v němž je Scholzova nadmíru charakteristická kytara zatlačena do pozadí a zpěv obou hlavních vokalistů je obroušen a vsazen spíše mezi nástroje a zvuky, než aby jako poznávací znamení Boston bal posazen nad ně, ale i z nevýraznosti skladeb. To se netýká úvodní „I Had A Good Time“, kterou lze považovat za klasiku desky se zpěvem Brada Delpa, ovšem ani v jejím případě posluchači neunikne krotší forma kapely a poněkud nešťastná zvuková produkce, která jako kdyby se snažila nejsilnější stránky Boston upozaďovat. Společně s „Didn`t Mean To Fall In Love“ je to jediná skladba, která dokáže dostát nejvyšším standardům Boston. Zbytek alba (tu méně, tu více) pokulhává. Většinou jde o nečekaně nevýrazné kompozice, jež nemají potřebné hitové ambice. Účinkem se zcela míjí titulní „Corporate America“, která se kvůli množství elektroniky a samplů stala nejvděčnějším terčem kritiků.
Fanoušci to kapele spočítali v komerčním zúčtování, a když deska dosáhla nejvýše dvaačtyřicáté pozice amerického žebříčku, bylo jasné, že Scholz narazil. Ten si chybu nepřiznal a vinu svalil na nezávislou vydavatelskou firmu Artemis Records, u které deska vyšla a vytáhl proti ní do boje v soudní síni. Věc dostala absurdní rozměr, což stálo za dalším rozkolem sestavy, z níž zmizel jak Fran Cosmo, tak jeho syn Anthony. Brad Delp v sobě sílu odejít nenašel, ovšem ani on neměl sílu vzdorovat Scholzovi a jeho věčným soudním sporům, průtahům a autokratické povaze. Zpěvák, který byl považován za jednoho z nejvlídnějších lidí showbyznysu, zvolil dobrovolný odchod ne z kapely, ale ze života. Muzikant, který byl léta stíhán depresemi a pochybnostmi o sobě samém, zemřel 9. března 2007 na otravu oxidem uhelnatým. Podle policejních závěrů se měl zavřít v koupelně, utěsnit veškeré otvory a ve vaně zapálit dva grily s dřevěným uhlím. Na místě vyšetřovatelé našli několik dopisů na rozloučenou, v nichž ze své smrti viní pouze sebe a přiznává pocity z všeobecného zklamání a neschopnosti dál pokračovat v životě.
Jeho smrt ani odchod Cosma pro Boston neznamenaly stopku. Kapela vydala v roce 2013 album „Life, Love & Hope“, obsahující několik Delpových vokálních stop. Deska zaznamenala lepší reakce než „Corporate America“, ale o dobytí někdejších pozic nemoha být řeč. Vypadá to, že u toho už kapela (nebo spíše Tom Scholz) zůstane. Boston od covidové pandemie nevyvíjí prakticky žádnou činnost a neexistují signály, že by se to mělo změnit. Možná se Scholz stal nesmrtelným jako jeho hudba a za takových padesát let vypustí, znovu mimo jakýkoliv čas a prostor, novou desku Boston. A kdyby se tak nestalo, tak se musíme spokojit s konstatováním, že kapela zanechala v rockové historii hlubokou brázdu.
|
