Těžko někdo mohl čekat, že se ještě někdy objeví deska britských Atomic Rooster. Kapely natolik sporné, že i více než čtyřicetiletá pauza mezi sedmou deskou „Headline News“ a novinkou „Circle The Sun“ nemusí být nijak překvapivá, protože u kapely toho bylo za její kariéru normálního pramálo. Stačí si vzít původní éru se zpěvákem a kytaristou Johnem Du Cannem, když po psychedelicky laděném eponymním debutu Atmoic Rooster objevili na „Death Walks Behind You“ mnohem tvrdší zvuk, díky němuž mohou být považováni za jedny z tatíků heavy metalu. Nejpozději od alba „Made In England“ z roku 1972 sběhli na scestí a začali produkovat jemnou formu blues rocku a funky, aby na „Headline News“ kariéru zakončili v až post-punkovém novovlném stylu. To na fanoušky bylo moc a kapelu, která nikdy neměla na komerčních růžích ustláno, neúspěch desky zničil. Léta potom bylo ticho.
Když v roce 1989 spáchal po dlouholetých psychických problémech sebevraždu zakládající člen a pravděpodobně nejdůležitější postava historie Atomic Rooster, klávesista Vincent Crane, už se nepočítalo s tím, že by se kapela ještě mohla vrátit k aktivnímu muzicírování. O to nejevil zájem ani další zakládající člen, legendární bubeník Carl Palmer, který si během let vydobyl mnohem větší renomé v Emmerson, Lake & Palmer nebo Asia, ani nikdo z ostatních členů. Až se v roce 2016 probral kytarista Steve Bolton, který byl členem kapely v letech 1971 a 1972, a jeho hra je ke slyšení pouze z alba „Made In England“. To se ale základem reinkarnace Atomic Rooster nestalo, protože od comebacku, při kterém jej doplnil zejména klávesista a zpěvák Adrian Gautrey, se kapela soustředila zejména na nejtvrdší éru z období alb „Death Walks Behind You“ a „In Hearing Of Atomic Rooster“. Na tyto dvě nahrávky navazuje i novinka „Circle The Sun“, která se snaží vygumovat všechny desky, které vyšly od „Made In England“ až po „Headline News“.
Prvotní dojem z alba není valný. Máte pocit, že se na vás valí předpotopní proto-metal, zabalený do apokalyptického zvuku, umocněného pravěkými hammondkami. Jenže stačí desce dát více poslechů a původní odmítnutí se začíná měnit. Atomic Rooster vás nalákají do svého světa, v němž se promlouvá hlasem Bolton a Gautreyho, jejichž zoufalé výkřiky, místy mající blízko k žalmům, přesně zapadají do výbuchů kytar a hammondek, takže máte pocit, že se od roku 1970 změnilo pramálo. I klaustrofobický zvuk přestane být na obtíž, protože kapela vytvořila docela moderní koláž, odkazující sice na minulost, ale mající snahu uspět i v dnešní době. Decentní využití psychedelických prvků albu zaručuje spojitost s debutovou deskou, ovšem jde o věc, která ví, jaký rok se píše. Za to lze lze kapelu pochválit, protože našla bod, ve kterém se střetává minulost a současnost, bez toho, aby odradila staré fanoušky a mohla případně uvažovat o tom, že by nalákala do svých řad někoho nového.
Co se týče skladeb, vzhledem k faktu, že Atomic Rooster chtěli vytvořit moderní variace na první tři alba, která rozdělují kritiky na dva nesmiřitelné tábory, je deska prosta jakýchkoliv (byť stylových) hitů. Je životaschopným, pevně sevřeným organismem, z něhož vylétávají hudební motivy a nejvíce pozornosti upoutají „Walk With Me“, „Pillow“ (nejvíce zaujme potemnělá a tajemná atmosféra) a „First Impression“. Mají dostatek undergroundové příchuti, aby je bylo možné považovat za skladby, zakládající si byť na minimální líbivosti. Když se kapela snaží o více zapamatovatelné melodie jako v sabbathovské „No More“, vyleze z toho jen zmučený produkt, ve kterém disharmonicky znějící hammondky kapelu odvádí do ještě větší hudební bažiny. V té si Atomic Rooster libují.
Kapela předvedla nečekaný přemet a vytvořila mezigenerační most, protože se jí podařilo navázat na vlastní pětapadesát let staré dění. Mohlo to dopadnout všelijak, ale Atomic Rooster obstáli se ctí. Otázkou je, zda se v budoucnu hodlají ještě rochnit v minulosti a připomínat zcela původní éru dnešních švédských hvězd Ghost, nebo vykročí jiným, posluchačsky přívětivějším směrem.
|
