Asi nic nebylo v dějinách porevoluční hudby větším bizárem než projekt Svatý Vincent, za nímž stála poměrně známá postavička československé undergroundové scény Vincent Venera. Nikdy nebyl skutečným muzikantem, v letech 1990 a 1991 byl spíše podivným performerem, bláznem a hlavně důkazem toho, že v té době, kdy byl hlad po všem nekonformním, se prodalo úplně všechno. Prací prášek bez namáčení, losy Tutovky, akcie vytunelovaných podniků, kulička z prdu a Svatý Vincent. V žádné jiné době by se pod jeho výtvory žádná vydavatelská společnost nepodepsala, manažeři by s ním neztráceli čas a neobjevil by se vedle největších hvězd tehdejší popmusic, Karla Gotta, Heleny Vondráčkové nebo ikon začátku devadesátých let, Kreysonu, Lucie či Teamu v televizní Hitparádě nejprodávanějších desek. Doba byla velmi turbulentní a z pohledu dneška až nepochopitelná, i proto je Svatý Vincent jejím fenoménem doposud. Lze nad tím kroutit hlavou, ale také se tomu pousmát. Když ale vidíme dnešní Venerův stav, tak bohužel jen shovívavě…
Už v dobách tuhé normalizace Venera působil jako člověk, který se do žádného systému nevejde. Koncem sedmdesátých letech se pohyboval na okraji oficiální kultury a rychle zakotvil v prostředí českého undergroundu, kde se potkával s lidmi, kteří brali svobodu slova i osobní svobodu vážně a platili za to vysokou cenu. Venera k nim patřil přirozeně, bez pózy. Jeho život se brzy dostal do konfliktu s režimem i s institucemi, které na něho měli spadeno čím dál více. Logickým krokem se jevila emigrace, takže na začátku osmdesátých let odešel do Spojených států. Americký sen se rychle změnil v tvrdý střet s realitou, Venera byl zatčen za tuláctví a po návratu do Československa skončil v hledáčku Státní bezpečnosti. V následujících letech ho opakovaně zadržovala Veřejná bezpečnost a několikrát byl umístěn na psychiatrii. Nešlo o výjimku. Podobný osud potkával řadu nonkonformních osobností, ale u Venery se psychický tlak a skutečné duševní potíže nebezpečně prolínaly. Jeho existence se stávala čím dál víc hraniční, což se později výrazně propsalo i do tvorby. Zlom se ale blížil a Sametová revoluce mu měla změnit život.
Svatý Vincent (1990)
Debut byl zjevením. Nikdy nevyšlo nic podobné předtím a pod jakoukoliv renomovanější vydavatelskou společností ani nikdy potom. Proti tomuto albu zněli i The Plastic People Of The Universe jako líbivá partička z nedělní selanky. Nahrávka nepůsobí tak, že by se chtěla, či dokonce mohla někomu zalíbit. Je syrová, místy až nepohodlná, nahraná s vědomím, že posluchač buď přijme její logiku (jestli tam nějaká je) nebo na ni zapomene. Vincent na ní nevystupuje jako zpěvák, ale spíš jako kazatel apokalypsy z periferie, který mluví jazykem ulice, psychiatrie i politického hnusu bez filtru, s čímž korespondují výkřiky typu Ježíš Kristus či Václav Havel. Hlavním bodem alba jsou texty, které se vyznačují vulgaritou, brutálními, až úchylnými tématy, nenávistí, paranoiou a zoufalostí psychicky nemocného člověka, který volá o pomoc.
Z čistě hudebního hlediska je to neposlouchatelný šrot. Nehraje to, nezní to, nemá to tah ani groove, produkce je bídná a jako „deska na opakovaný poslech“ selhává prakticky ve všem. Kdyby to vyšlo bez kontextu, většina lidí by to vypla po minutě a šla si pustit cokoli jiného. Jenže u Svatého Vincenta je hodnota úplně jinde než v hudbě. To není album, ale záznam mentálního stavu a doby. Spíš dokument než nahrávka. Něco mezi undergroundovým pamfletem, výkřikem z blázince a porevolučním chaosem bez brzdy. A proto to spousta lidí hájí. Ne, že by se to dobře poslouchalo, ale protože to existuje a je to brutálně autentické. A vykřičený slogan „bez komoušů homoušů životem se prokoušu“ je už dávno legendární.
Tančete na hrobech! (1991)
Úspěch debutu byl ohromující a jistě ho nečekal ani Venera. Takřka ihned se začalo rodit pokračování, na kterém mu společnost znovu dělali Jaroslav Stanko a Jaroslav Stuchlý z kapely Michael`s Uncle a zjevil se Petr Hošek z Plexisu. Album „Tančete na hrobech“ se objevilo velmi brzy a ještě se mu podařilo zachytit euforickou porevoluční dobu, i když na poslední chvíli. Obě alba vznikala v prakticky totožnou dobu, takže k sobě mají docela blízko, ačkoliv různé odchylky se vystopovat dají. V případě „Tančete na hrobech!“ jsou dvě. Jednou je skladba „Narkóza“, do níž se podařilo dostat halucinogenní blouznění, což je jeden z osvěžující prvků, druhou je titulní „Tančete na hrobech“, která má taneční groove (postarat se o to měl údajně Hošek) a hudebně mnohem přívětivější tvář, do níž Vincent huláká slogany o pohlavních chorobách a rakovině.
V porovnání s debutem druhá deska působí o něco cíleněji – některé skladby mají jasnější strukturu, jinak album stále zůstává neuchopitelným mixem absurdních textů a neotesaného zvuku. Texty pokračují v linii provokativních a ironických výroků, často až šokujících či groteskních, což je charakteristický podpis Venery. Zatímco debut působil spíše jako surový výkřik mladého undergroundového rebela, „Tančete na hrobech!“ se snaží o artikulovanější, i když stále nekompromisní výpověď.
Poté však jakákoliv hudební stopa Vincenta Venery mizí. Do rozpadajícího se Československa začaly najíždět zahraniční kapely, včetně největších hvězd a Svatý Vincent rychle zapadl do zapomnění. Stejně tak Venera, který měl další léta být bezdomovcem, znovu se podívat za zdi psychiatrického ústavu, koketoval s drogami a pil jako Dán. Tomu by odpovídaly nejasné zkazky o jeho velkých zdravotních problémech. Ty Vincent podpořil fotografií na invalidním vozíku, na které má amputovanou jednu nohu. Dnes se připomíná novou knihou Tak pravil Svatý Vincent, která navazuje na první literární dílo ze začátku devadesátých let, přesto zůstává osobou nepochopenou, ač zcela jistě legendární.
|
