Ztratit hlavního zpěváka hned po první desce se může rovnat pohromě, i přesto, že deska je neúspěšná a formace pro většinu veřejnosti představuje nepopsaný list. Do takové situace se dostali REO Speedwagon, když je pár týdnů po vydání bezejmenného debutu opustil Terry Luttrell, jemuž se nelíbil styl, jakým se kapela chtěla ubírat. V plánu šéfa kapely, klávesisty Neila Doughtyho a hlavního autora, kytaristy Garyho Richratha nebyla cesta, na níž se střetával blues a hard rock, ale po neúspěchu debutu chtěli kapelu nasměrovat spíše do popovějších vod, kde by prim hrály líbivé melodie a hity, které by mohly zasáhnout širší publikum, pro které byl hard rock (i přes stále sílící popularitu) pouze okrajovou záležitostí. Tyto tendence se začaly projevovat při přípravě materiálu na druhou desku a když ho Luttrell slyšel, rozhodl se pro rychlý odchod.

Doughty měl už vyhlédnutého matadora lokálních pódií Kevina Cronina, který vystupoval s kapelou Fuchsia a platil za zručného frontmana, jenž disponoval tvárnějším, jemnějším hlasem než bluesově zabarvený Luttrell. Cronin skočil po nabídce kapely, která měla v kapse nahrávací smlouvu s ne zcela zanedbatelným vydavatelstvím a ihned dostal k dispozici část materiálu na druhou desku, v němž mu byl ponechán prostor pro vlastní realizaci. Richrath na album umístil pouze čtyři skladby a Croninovi zbyl prostor pro tři kompozice, které ukázaly, že by pro REO Speedwagon mohl být tím pravým frontmanem, protože jeho skladatelský styl si výrazně tykal s melodičtějšími polohami rockové hudby.

Důkazem toho je úvodní „Let Me Ride“, která kapelu odvádí dostatečně daleko od syrovějšího pojetí debutové desky. Hitové ambice ale zůstaly nenaplněné, protože kapela ji nevydala jako singl, ale i tak ukazuje zárodky klasického stylu REO Speedwagon, který se zde začal formovat, aby úspěchu dosáhl o řadu let později. Jako singl si kapela nesmyslně vybrala coververzi legendární „Little Queenie“ od Chucka Berryho, což se rovnalo komerční sebevraždě. Ne proto, že by šlo o nekvalitní skladbu, ale na albu měla mít (pokud bylo nutné ji na desku zařadit) funkci bonusu a ne pilotního singlu, protože nijak nevystihovala podstatu REO Speedwagon, jelikož pocházela z roku 1959, o třináct let později značně zestárla. Doba podobně laděných rock n`rollů byla nenávratně pryč a mladí posluchači, tedy největší kupní síla, ji odsoudili jako hudbu pro tatíky.

Bez ní by „R.E.O./T.W.O.“ působilo lépe, protože „Let Me Ride“ ve spojení s Richrathovou „How The Story Goes“ představuje takřka ideální vstup do alba a kapela s ním lehce přeběhla svou dobu, protože definovala parametry prapůvodního stadionového rocku dávno předtím než vešel do módy. Silný úvod shodí „Little Queenie“, která z REO Speedwagon dělá de facto zábavovou kapelu, jež se specializuje na hraní coververzí pro všechny generace. I proto je největší slabinou desky, kterou hravě předčí i poněkud chaotická „Being Kind (Can Hurt Someone Sometimes)“, jejíž druhá polovina připomene řádně rozjetý zkušebnový jam, který se řídí vlastními pravidly. Výrazně lepší jsou přesvědčivá „Music Man“ i bluesová „Like You Do“, která klade důraz na kytarovou hru Richratha, jenž ukazuje, že jeho vlivy leží zejména na britských ostrovech u hard rockové smetánky. Ve finále deska začne lehce upadat do letargie, protože posledním dvěma skladbám se nedaří nabudit sluchovody a zůstávají kvůli své nevýraznosti stát v pozadí, čemuž dal za pravdu i čas, protože kromě původních fanoušků a znalců tvorby REO Speedwagon si na „Flesh Tan Queen“ a „Golden Country“ docela oprávněně vzpomene málokdo.

Pokud budeme desku posuzovat jako celek, vyjde na body hůř než debut. Jejím hlavním pozitivem je, že představila Cronina původním fanouškům a alespoň v náznacích (v prvních dvou skladbách) ukázala, na čem bude v budoucnu spočívat fenomenální úspěch kapely. REO Speedwagon se na albu ještě hledali, bylo znát, že nemají ucelený směr, protože Richrathovy skladby je držely u hard rockového znění, přičemž Cronin naplňoval komerčnější ambice. Stále častěji mezi Richrathem a Croninem docházelo ke třenicím, ačkoliv první turné po Spojených státech kapela zvládla se ctí a k dobru si mohla přičíst o něco málo lepší komerční dopad desky.

Jenže na obzoru byly problémy, které se plně projevily při přípravě dalšího materiálu. Jeden z výbuchů mezi Croninem a Richrathem, za něhož se postavil zbytek kapely, způsobil, že zpěvák odkráčel ze studia s tím, ať si kapela najde někoho jiného. Pro REO Speedwagon to byla velmi těžká situace, protože Cronin se během roku stal velmi důležitým členem. Realita byla taková, že na stole byl materiál na nové album a nebyl nikdo, kdo by ho nazpíval.

www.reospeedwagon.com

YouTube ukázka - Let Me Ride

Seznam skladeb:
1. Let Me Ride
2. How the Story Goes
3. Little Queenie
4. Being Kind (Can Hurt Someone Sometimes)
5. Music Man
6. Like You Do
7. Flash Tan Queen
8. Golden Country

Sestava:
Kevin Cronin - zpěv
Gary Richrath - kytara
Gregg Philbin - baskytara
Neil Doughty - klávesy
Alan Gratzer - bicí

Rok vydání: 1971
Čas: 43:48
Label: Epic Records
Země: USA
Žánr: hard rock/AOR

Diskografie:
1971 - R.E.O. Speedwagon
1972 - R.E.O./T.W.O.
1973 - Ridin` The Storm Out
1974 - Lost In A Dream
1975 - This Time We Mean It
1976 - R.E.O.
1978 - You Can Tune A Piano, But You Can`t Tuna Fish
1979 - Nine Lives
1980 - Hi Infidelity
1982 - Good Trouble
1984 - Wheels Are Turnin`
1987 - Life As We Know It
1990 - The Earth, A Small Man, His Dog And A Chicken
1996 - Building The Bridge
2007 - Find Your Own Way Home

Související články

Foto: archiv kapely