Je to asi tak patnáct let, co jsem kulil zrak na tažení amerických jednotek při (tehdy) mimořádně úspěšném zásahu v Perském zálivu. Operace na pomoc Kuvajtu měla název “Pouštní bouře“ a počítám, že pro spoustu lidí je od této doby pojem “Desert Storm“ synonymem pro přímočaré vítězství bez nejmenšího zádrhelu. S demem kapely Desert Storm „Divadlo šílenství“ se (bohužel) v mých očích rovnice „Desert Storm = jednoznačný úspěch“ dost důkladně zredukovala. Hned zkraje dodávám, že v případě vsetínské pouštní bouře mi na konci přííííííííííííííííšerně dlouhého tunelu zablikalo světýlko naděje, takže bych další osud kapely úplně černě neviděl.
Desert Storm se dali dohromady před šesti lety. Pokud jste měli již něco do činění se vsetínskou bandou Wilderness, tak právě to je zdroj, ze kterého pouštní bouře nabrala životní sílu. Od přehrávání klasických skvostů metalové historie se Desert Storm vypilovali až do tributního projektu Iron Maiden a Bruce Dickinsona, se kterým vystupují i v současnosti. K vlastní tvorbě už byl jen malý kousek, a tu Desert Storm představují na aktuálním „Divadle šílenství“. Nejen to, Desert Storm lišácky k „Divadlu šílenství“ přibalili pro porovnání i demo předcházející, v loňském roce vydané “Stíny svědomí“. A právě na srovnání obou těchto kousků je nejlépe vidět, jak obrovský kus cesty Desert Storm dokázali urazit. Jednoduše řečeno, “Stíny svědomí“ jsou - a teď si milé děti, zacpěte uši - ehm, no, naprosto žádné. Věřte mi, už dlouho se mi nestalo, abych měl krční páteř naprosto vykloktanou z trvale nechápavého kroucení hlavou. Placička “Divadlo šílenství“ je nesrovnatelně lepší. Nechci tím říct povedená, ale rozhodně jde o krok ven ze silně zatuchlého území primitivního a vyčpělého heavy metalu.
Rád se oháním různými přídavnými jmény, ale u “Divadla šílenství“ mi poněkud došla slovní zásoba a na jazyk se mi tlačí prakticky jediný výraz. Prázdný. A to i přes skutečnost, že technicky nelze Desert Storm nic zásadního vytknout. Oproti svému předchůdci má “Divadlo šílenství“ tu výhodu, že jako pouhá kulisa projde bez sebemenších námitek. Neublíží, vytvoří heavy nádech a dokonce i zašumí náznak děje. Při intenzivním poslechu však na mě silně, a to víc jak na polovině materiálu, dýchla nuda. Jako kdyby Desert Storm nevěděli, co vlastně chtějí říct. Jestli být těžkotonážní mašinou nebo lehkonohým elegánem. Výsledkem přešlapování na téhle křižovatce je sterilní metal bez nápadu, bez chuti a bez zápachu. Složitá dřina. Jiskra nadšení jak u dělníka z pásové výroby, unaveného z denního stereotypu. Žádná spontánnost a emoce, jen splněná povinnost. Hudba někde mezi Vildou Čokem, zbaveného veškerého šaškovství a slabými chvilkami Kernu ze slabého období “Totálního tunelu“.
Hledání světlých chvil nebylo zas tak drsná lopota, jak by se mohlo z výše uvedených řádků zdát. Jednoznačně nejlepší okamžik alba je cover verze “Chemical Wedding“ od Bruce Dickinsona. Je vidět, že cokoliv související s Dickinsonem mají kluci poměrně zmáknuté. I když mystičnost originálu (a to nejsem nijak vášnivým Bruceovým fanouškem) vzala za své, vydá atmosféra, která dýchá z téhle skladby, za dění na zbytku alba. Jako malinu jsem spolknul i podstatnou část skladby „Introvert“ a chytlavé momenty jsem našel i v titulním „Divadle šílenství“. A zbytek už je jedna hutná nálada, která mi splívá do nezáživné koule.
Samostatnou kapitolou jsou texty. Pokud vám naskakuje kopřivka při řečech o tom, že angličtina je spása a češtině je lepší se vyhnout, jsme na tom stejně. Ale v tomto případě mi pupínky vyrašily právě z chudinky mateřštiny, kterou Desert Storm znásilnili neuvěřitelně neumětelským způsobem. I když bych rád přihodil bodík alespoň za hudební střípky nápadů, tak za podobně neobratné, krkolomné a kostrbaté slovní klopýtání fakt nemůžu.
Nejspíš je to ze strany Desert Storm záměr, pohybovat se ve sféře syrového, nátlakového, a nepodbízivého metalu bez laciných efektů. Jen mi v tom schází myšlenka. A nebo dotažení do konce. Šedivý a nevýrazný průměr. Ale jak říkám, hůl nelámu a ještě počkám do dalšího kola.
|
Kapelu DESERT STORM jsem znal už z dřívějších dob, kdy fungovali čistě jako revival IRON MAIDEN. Do počítače se mi dostala nějaká ta mp3, tak jsem si mohl udělat obrázek. Před dvěma roky se ale banda rozhodla, že je čas své nahromaděné zkušenosti realizovat do své vlastní tvorby. Čin jistě záslužný, ale také plný velkých much a malých mušek...
