Jen co trochu utichly vášnivé debaty ohledně hledání náhrady za Tarju Turunen, která loni poněkud nedobrovolně opustila řady NIGHTWISH, rozbouřila metalové vody zpráva, že basák výše zmíněných finských melodiků vydal další řadové album se svou druhou kapelou TAROT. Ačkoli od roku 1986 vydali TAROT již osm nahrávek (včetně jednoho živáku a dvou diskového výběru), troufám si říct, že až s aktuálním devátým zásekem prorazili do širšího podvědomí a dostalo se jim zasloužené pozornosti. Těžko říct do jaké míry na tom má zásluhu fakt, že se Marco Hietala v poměrně nedávné době připojil do řad výše zmíněných NIGHTWISH, ale na tom vzhledem ke kvalitám „Crows Fly Black“ vlastně vůbec nezáleží. Zpočátku jsem k tomuto albu přistupoval s mírnými obavami, zda nejde jen o nafouklou bublinu těžící z Marcovi obrovské popularity, ale ty se hned s prvními tóny úvodní pecky rozplynuly.
Temná hutná atmosféra se dokonale mísí s klávesami, které o sobě dokáží v ten pravý okamžik dát jasně najevo, aniž by nějak kazily celkový dojem. Pozadu nezůstávají ani kytary nekompromisně odsekávající jeden riff za druhým a aby těch superlativů nebylo málo tak nesmím zapomenout na zpěv. Komu se líbí „zlý“ mužský hlas v některých písních už několikrát zmiňovaných NIGHTWISH, bude si při poslechu TAROT jen libovat. Marco zde má mnohem více prostoru a náležitě toho využívá a jeho naléhavý výraz sem prostě dokonale sedne. Jednotlivé skladby tvoří naprosto harmonický celek, žádná z nich nijak výrazně nevybočuje z kolejí pevně daných už od úvodního otvíráku v podobě „Crows Fly Black“ - podle níž dostala název celá deska. Zároveň se však každá nějak liší a nedochází k nějaké kolovrátkovitosti, natož pak k vykrádání sebe sama. Prostě a jednoduše, řemeslně skvěle odvedená práce po všech stránkách.
Pokud bych měl nějaký song vyzdvihnout, tak by to byl bezpochyby „Traitor“ a „Messenger Of Gods“, což jsou asi nejagresivnější a nejdravější věci na novince. Dále pak „Ashes To The Stars“, která překvapí poměrně zajímavým textem a v neposlední řadě „Tide“, což je jediná pomalejší věc. Na závěr nemůžu nevyjádřit myšlenku, jak by asi vypadali NIGHTWISH kdyby se uvolněného postu za mikrofonem právě Marco, protože u TAROT mu více než sluší. A jelikož jsem za odchod Tarji docela rád, za zkoušku by to možná stálo… Ale to už patří do jiné debaty a nic to nemění na tom, že „Crows Fly Black“ je pro mě nejen největší překvapení letošního roku, ale i to nejlepší co jsem za poslední dobu slyšel.
|
