To to letí. Vážení dinosauři, pojďme zavzpomínat. Ještě to sakra není tak dávno, kdy jsem v rámci přípravy na státnice zanechal se Stephenem Kingem své Srdce v Atlantidě, získal doktorát v mariáši a z jedné pěkné slečny udělal pěknou mladou paní. Ještě to není tak dávno, kdy si pod sebou Helloween s Michaelem Kiskem definitivně podřízli větev svým příliš barevným Chameleonem. Ještě to není tak dávno, kdy Savatage vzali za mikrofon Zaka Stevense, aby vzápětí a definitivně přišli o Chrise Olivu. Ještě to není tak dávno, kdy Metallica ještě stále hrála jako Metallica a do současné Hybridica-Pasquillicy měla strašně daleko. Jo, jo, mluvím o roce 1993. Že jste v té době zrovna odhazovali gumového kačera kamsi do sklepa a začali poslouchat své první metalové album? Nevadí, já slibuju, že se vám nebudu snažit namluvit, že zrovna tahle doba byla ta nejlepší (i když… :-).Důvodem téhle výpravy je album, které jsem původně považoval za hodně povedený fór. Přece jenom chtít po třinácti letech zrecenzovat vlastní výtvor a jeho zaslání okomentovat hláškou „… s mírným zpožděním…“, to už je nápad hodný velkého džoukra. A já k tomu tak i původně přistoupil. Již předem jsem dal jeden bod Denetu za smysl pro humor a předpokládal, že tímhle bodování skončí. Chyba lávky. Bod za smysl pro humor strhávám, začínám jejich muziku brát naprosto vážně a radši budu sypat bodíky za obsah alba.
Zmínka o Metallice v úvodu recenze nebyla zase tak samoúčelná. Hranice, ve kterých se hudba na albu „Terrestrial Dying“ pohybuje, se dají vymezit klasickou Metallicou a jejími old-thrashovými soukmenovci z jedné strany, řízným power metal amerického střihu a lá Metal Church ze strany druhé. Skvěle zahraná muzika, dobře čitelná basa i bicí, skladby postavené na nosném riffu, zabalené do radosti z hraní. Rozhodně nehledejte u Denet nějakou bezduchou kopírku trashových velikánů. Pokud se nějaká podobnost se zmíněnou Metallicou vyskytne (jako že jo), tak z toho prostého důvodu, že Denet využívají podobných základních postupů - hutný a přitom jasný a srozumitelný zvuk, svěží sekané trashové riffy a šlapající melodický spodek, prostě stoprocentní záruka pro všechny headbangers, že si jejich krční svaly užijí dosyta vytoužené zábavy. Album ujíždí, nabuzené elektrizující energií, stálým napětím a přikrmované solidními hudebními nápady. Z výše uvedených stavebních základů se lehce vymyká baladická „God Gave Us The Love“ a úvodní pasáž skladby „I Pray“. Ne snad, že by Denetu došly nápady, to jenom kluci dokazují, že není potřeba neustále tlačit na pilu a thrashovou sílu lze najít i v klidnějších pasážích. Můj osobní favorit na albu se nachází přímo uprostřed kotoučku, kde houpavý rytmus v úvodu skladby „Vultures In The Sky“ se pomalu zvrhává až do evidentně tučné a devastující supí hostiny. Tak proč se tímhle nářezem nenacpat až do sytosti? Na svojí smrtonosnou minulost Denet zavzpomínají v poslední skladbě „Mortuary“, kde na paní zubatou odkazuje nejen téma duše definitivně opouštějící tělo, ale i Jaryho deathový chropot. No, tahle tečka mi na albu zrovna moc nesedí, ale vzhledem ke kvalitě ostatního materiálu bez problému přivírám oko a tuhle skladbu beru jako nezbytnou vzpomínku na časy dávno (ještě víc než dávno…) minulé.
Myšlenková náplň alba je věnována otázkám podstaty samotného bytí (a nebytí), života po životě i před životem, existence lidské duše a víry. Máte-li snad někde v koutku duše zakořeněný strach ze smrti, zkuste ochutnat z nabídnutého kalichu. Ne snad, že by vás strachu Denet zbavili, ale zjistíte, že i s touhle jedinou jistotou na světě se dá vyrovnat: „..necítím žádnou bolest, ani strach, je to jen pozemské umírání“ – „Terrestrial Dying“.
Jenom marně dumám, kolik bych asi bodíků nasypal v době vydání tohohle alba. Nevím. Ale svět se hnul a tak bráno pohledem léta páně 2006 říkám, že „Terrestrial Dying“ má, i po letech, určitě co říct nejen nám, lehce šedivějícím a mírně plešatícím pamětníkům, ale i metalovým dorostencům.
To podstatné na závěr. To, že zpěvák, kytarista a hlavní mozek skupiny Denet Jary Opiela zaslal po letech tenhle kousek k recenzování, není jen upomínka na zašlé časy, ale snad i vlaštovka upozorňující na skutečnost, že Denet se ze své zdánlivé cesty životem po životě zase vrací do naší reality a kutí nějakou novotu. Marně ve svém skladišti paměti pátrám po jiné domácí bandě, schopné zahrát klasický thrash metal na takovéhle úrovni. A tak jen doufejme, že si Jary i po letech uchoval srdce metalového rváče a dokáže navázat tam, kde před lety skončil.
|
