Představte si atleta, který se přihlásí na maratón. Kondičku na to má, tak proč by to nezkusil. Problém je v tom, že tak nějak zapomněl poslouchat, v čem že tenhle závod spočívá. A tak místo toho, aby vyběhl ven ze stadionu a mazal si to k cíli, lítá po oválu jak Gagarin kolem naší zemské koule stále dokola. Čas ubíhá, kilometry přibývají a je to čím dál tím víc stejné. Stále větší nuda. A nikam to nevede. Nezáživné snad i pro toho chudáka, co se tak snaží. Hochu, nejde o to mít nápad, jde i o to, dát mu nějaký směr.
A u Morgus Down mi ta bezvýchodnost přijde stejná. Nápad by byl, ale pokud ho Morgus Down hodlají louhovat jak Skoti pytlík čaje až do naprostého vylouhování, zákonitě ten nápad ztratí sílu a začne nudit. A u „Eternal Fire“ mi právě tenhle pocit postupně zaplnil prostor mezi ušima a když k němu přisedla kolegyně beznaděj, snahu o kamarádství s touhle partou jsem (aspoň dočasně) poslal k ledu.
Takřka vše podstatné se odehraje ve skladbě „Lucifer“. Po industriálním rachotu „Intra“ s nádechem atmosféry Železáren a drátoven Bohumín přijde zadumaný úvod, po kterém mě vyštěknutí jména pána pekel naladilo, nástup ukvílených kytar navnadil, podbarvující klávesy lehce odlehčili hustou atmosféru a štěkání Wagiho definitivně zformovalo mojí představu o tom, co mě čeká. Syrový blackmetal, díky hlásku Lucky posunutý ke spojení s doom metalem, obohocený o hutné metalové prvky. Zajímavý úvod se mi však postupně (a docela rychle) začal slévat do zvukovopekelné, hučící a bzučící koule, kde se hraje rychle a pokud ne, tak ještě rychleji a pak snad ještě rychleji, až jsem začal mít pocit, že Morgus Down v některé chvíli doženou sami sebe a vysílením padnou na podlahu. Jen mi nějak schází myšlenka a nápad, co by ze zvukové hradby udělal muziku. Nahrávka je dostatečně agresivní a Morgus Down (až na Lucku) znějí dost nasraně. Bodejť by ne, vzhledem k tématům, kterým se Morgus Down věnují, těžko očekávat nějaký optimismus. Z alba teče krev, kusy masa si pohazují kámoš Lucifer s přítelkyní zubatou, mysl hrdinů se naplňuje šílenstvím a libými pocity (záleží na úhlu pohledu) přicházející smrti, těžko hledat nějaký pozitivní záblesk. A když už bych ho našel v Lucčině vokálu, určitá nejistota v jejím hlase mě zase vrátí zpátky na zem, případně jí přetluče nekompromisní zvuk kvílejících kytar a nabírám zase směr dolů. Pravda, došlo i na zvolnění tempa, kdy začátky jednotlivých skladeb se odehrávají v rovině atmosférické náladovky s křehkým Lucčiným vokálem, ale druhá polovina alba je postavená prakticky pouze na přechodu z atmosféry do hukotu a znovu říkám, všeho moc škodí a x-krát zopakovaný nápad ztratí sílu.
Takže pro Morgus Down pochvala za chytlavého Lucifera, vtipnou slovní hříčku ve skladbě „Feary Tale“, kde mi úvod postavený na jemném dívčím hlásku a dramatickém nástupu kytary přišel nejoriginálnější. S každým dalším opakovaním už ztrácel na síle. Názvy skladeb na konci alba mi přišli docela symbolické. U osmé „Death Bell“ můj umíráček pro Morgus Down zněl už hodně nahlas a „Lonely Grave“, inu, na tenhle hrob kytky nosit nebudu. Poslední pochvala je za nasazení, které banda přenesla na kotouček. Ač se mi obsah alba nelíbí, kapele věřím, že svojí snahu myslí upřímně a jsou ochotni za ni cedit krev. Takže je na čem stavět a setkání kapely s umolousaným pekelníkem někde na dně zatracení bych se nějak intenzivně neobával.
Nebojím se, nebojím, ale bude to makačka se mu vyhnout.
P.S. V mezičase kapelu opustila Lucka, tak uvidíme, jakým směrem se úsilí Morgus Down bude ubírat.
|
