Je to už pěknou řádku let, co jsem několikrát denně slýchával z úst velitele roty jeho oblíbené: „Času je málo a čas sú peniaze“. Měl pravdu, hoch. Alespoň v první polovině tohoto rčení. Večer, který jsem si v klubu Hells Bells dosyta vychutnal, měl totiž jedinou vadu na kráse. Čas. Desátá hodina večerní znamená hranici, po kterou je v klubu možno provozovat hlasitější zábavu a tomuto faktu musela být podřízena produkce všech zúčastněných. Škoda. Bylo docela tristní sledovat muzikanty, jak po odehrání standartního setu zkoušeli marně vyžadonit ještě pětiminutovku na přídavek, bylo docela smutné pozorovat rozjíždějící se, či již rozjeté příznivce, marně se dožadující nášupu. Úřad má vždycky pravdu, takže přejme každému co jeho jest, tedy občanům Smíchova klidný spánek a příznivcům metalu dokonalý katův šleh, při kterém duše kovotepců musela zaplesat.

Takhle nějak si představuju důstojnou oslavu státního svátku. V pražském Hells Bells se sjeli bratislavští Castaway, mohelničtí Scenery a plzenští Interitus a nabídli těm, kteří k pekelným zvonům dorazili (a že jich bylo poměrně dost, obzvlášť s ohledem na fakt, že na dalším pražském rohu zrovna koncertoval pan pěvec Glenn Hughes), stylovou míchanici počínaje epicko-progresivním power metalem, přes progresivní death metal až k symfonickému metalu.

Největším lákadlem pro mojí maličkost byli slovenští Castaway. Ještě zasychá inkoust na recenzi, kde jsem se nad touto kapelou rozplýval až do naprostého rozplynutí a ejhle, kluci jsou na dosah ruky. A má očekávání byla naplněna do poslední kapky. Pochvala patří nejen muzikantům, ale i mistru zvukaři, který (nejen v případě Castaway) odvedl výbornou práci. Castaway jsou kapelou, kterou s jejich pestrobarevným vyprávěním případná zvuková nedokonalost může docela důkladně přiškrtit. A naopak. S povedeným zvukem mají Castaway pekelné grády. Na nesmělém klubku posluchačů bylo zpočátku znát, že Castaway jsou zatím velká neznámá. Zpěvák Mayo Petranin si s přehledem zkušeného frontmana dokázal přihlížející rychle získat na svojí stranu a troufnu si tvrdit, že semínko tuzemské fanouškovské základny bylo důkladně zaseto. Zbytek kapely se do boření bariéry neznáma pustil s ohromnou silou a nejvýstižnějším pojmem pro projev Castaway je „bezuzdné nadšení“. Ač rád a s chutí přirovnávám trosečníky k floridským Savatage, v případě jejich živého vystoupení se raději odvolám na filozofii Blind Guardian. Barevné a košaté vychytávky jsou především studiovou záležitostí. Nikoliv snad proto, že by kluci nestíhali, ale naživo není čas vnímat jemné drobnosti, z pódia se valí nespoutaná a nespoutatelná energie. Skladby z čerstvého debutního alba vzali Castaway pěkně popořadě, vypadla pouze „Goodbye To All That“ a závěrečná „Dividing Lines“. Úchvatný hlasivkový tělocvik Maya Petranina a spontánní živelnost kapely odstartovaly v drsné „The Wanting Seed“ a vyvrcholily v závěrečné „Letters In The Sand“. Sílu alba „Over The Drowning Water“ nejlépe dokládá skutečnost, že i když dojde na pomalejší pasáže, neztrácí produkce Castaway drive a šťávu. Nejvíc mě potěšil fakt, že i vícehlasé vokály (coby jedno z nosných poznávacích znamení Castaway) jsou čitelné a srozumitelné. Asi největším překvapením byla naživo provedená „Wish You Could Save Me“, která díky své členitosti na albu zdaleka nevynikne, v živém provedení je strhující. A samozřejmě, síla závěrečné „Letters In The Sand“ je neměřitelná. Škoda jen výše zmíněných časopotíží („ …čas nás tlačí, musíme byť veľmi rýchly, takže sme dneska speed metal…“), ale snad aspoň v Plzni, kam se následující večer všechny spolky chystaly, si bude moci posluchačstvo vychutnat chystaný sava-cover „Edge Of Thorns“. Vrchol večera jsem já osobně měl tímto za sebou.
Setlist: The Wanting Seed, Sanity Embraces, This-Integration, Wish You Could Save Me, Castaway, A Different Place, Letters In The Sand

Scenery prominou, ale jejich set jsem úspěšně prošvihul. Jimi nabídnutá porce muziky mi příliš mnoho neříká, takže než abych se po vzoru našich pohlavárů nezodpovědně rozpovídal o něčem, do čeho nevidím, využil jsem vystoupení Scenery k pokecu s mými novými akčními hrdiny Castaway (tím chci říct, že příspěvků o Castaway si v nejbližší době ještě užijete…). K hodnocení Scenery bych tedy využil větu kamaráda, který (ač jeho hudební sklony jsou snad ještě jemnější než mé a tudíž Scenery musí být zákonitě cokoliv jiného než jeho krevní skupina) mohelnické vyslance okouknul. „Člověče, nebylo to špatný, akorát ten zpěvák byl nějakej divnej…“ Ač to tak na první pohled nevypadá, v podstatě se jedná o pochvalu jako prase. S ohledem na to, že deathový chropot skutečně není to, co by autor uvedeného výroku byl ochoten překousnout, musela být produkce Scenery vydařená. Takže slibuju, příště se polepším a ujít si je nenechám.

Interitus jsou na domácí scéně pojem. Bylo to znát i na ohlasu namačkaného davu. Snad nejvytíženější domácí předskokan světových hvězd měl v Hells Bells hodně silnou podporu publika. Chca nechca, nevyhnu se srovnání výkonu Interitus s loňským koncertem v Pardubicích před Helloween, kde jsem je viděl naposled. Za prvé, nesrovnatelně kvalitnější zvuk. Když i za několika rohy uvnitř klubu Hells Bells zřetelně slyšíte základ toho, co se na pódiu děje, není ke kvalitě zvukaře třeba cokoliv dodávat. S tím souvisí i hodnocení projevu kapely. Především zvuk houslí a violy dělá z Interitus v mých uších něco výjimečného a v Hells Bells bylo houslisty nejen vidět, ale hlavně slyšet. Ač jejich zdivočelé vystoupení hrozilo, vzhledem k velikosti pódia, vypíchnutím oka kolegům i fandům, právě smyčcová dvojka pro mě znamenala největší kouzlo z vystoupení Interitus. Za druhé, změna na postu zpěvačky. Hm, no, Bára byla Bára…, nemůžu si pomoct, technicky bych k Radce Mandausové zas tak zásadní připomínky neměl (i když třeba v „Řece věčně zamrzlých přání“ mi výlety do výšek schází), ale rozdíl mezi holkama je hlavně v osobním charisma, kterého Bára měla na rozdávání a Radka se drží v pozadí. Ke zbytku kapely netřeba cokoliv dodávat, tady je srovnání zbytečné, tak jako mě výkon Interitus v Pardubicích dohnal k okamžitému doplnění chybějících kousků jejich diskografie, tak i v Hells Bells šlo o naprosto bravurní výkon. Pokud jsem kdysi žehral na Ioannesovým chropotem, tak klobouk dolů a všechno zlé pryč, smyslnost Interitus založená na kontrastu krásky a zvířete, podbarvená smyčcovým tornádem má vskutku ten správný rozměr. Má nejoblíbenější skladba, titulka předposledního alba „Srdce krále“ set Interitus otevřela, po ní přišel prostor pro skladby z „Frozen Darkness“ a finiš opět znamenal návrat ke skladbám ze „Srdce krále“. Famózní smyčcová divočina „Havranův let“ na závěr důkladně zatřásla křepčícím davem. Předpokládám, že mělo dojít ještě na definitivní rozloučení – i když „Havraní let“ jako tečka nebyl vůbec k zahození… - zvony (nikoliv pekelné, ale kostelní) právě odbíjely desátou a to znamenalo konec.
Setlist: Srdce krále, Křídla, Střepy, Behind The Storm, Frozen Darkness, Deep In The Pain, Řeka věčně zamrzlých přání, Sirael, Havranův let.

Přeju všem kapelám, aby v Plzni měly trochu víc času a prostoru. Pak totiž (i když to samé platí o pražském koncertu) bude rčení „kdo neviděl, zaváhal“ naprosto na místě.