Kapitola 4.
Vánoce stokrát jinak
Do třetice všeho dobrého…
Á, zase budou Vánoce, zaznělo jednoho večera u O´Neillů. Ještě že jsou tyhle svátky jen jednou do roka. Pokud by se opakovaly častěji, tak jednak by se ti nákupu chtiví už definitivně v obchodech ušlapali (a dobře jim tak!) a jednak by Trans-Siberian Orchestra musela začít vařit z vody. A to by byla škoda. I třetí zářez do vánoční atmosféry totiž Sibiřané zvládli s grácií. Chca nechca, jsou Vánoce tak specifickým ročním obdobím, že si zpravidla většina z nás bude pamatovat ty pozitivní chvíle. A tak nějak je to i se ztraceným Štědrým večerem. Jasně, že se na albu najdou momenty, které nepatří k vrcholům tvorby mistrů O´Neilla, Kinkela a Olivy, ale ty jsou bohatě vyvážené dramatickými okamžiky. Jasně, že chvílemi na vás jukne kýčovitost, jasně, že chvílemi se vám jazyk přilepí na patro díky hromadě nezbytného cukru. Jenže, všechno tohle k Vánocům tak nějak patří. Na straně druhé přijdou tak povznášející hudební nápady, že z toho zase kouká hodně povedené album. A tahle hudebně sváteční atmosféra není nutně spojená s kupou sněhu a kaprem ve vaně, tahle nálada z alba sálá i tehdy, když zrovna z kalendáře vykukuje Svátek práce. (Jen mimochodem, možná už na „The Lost Chritmas Eve“ lze vystopovat, že – tak jak je zřejmé z posledního vyhlášení Jona Olivy - u Savatage nevládne zrovna idylka, jméno Zacka Stevense totiž u tohoto vánočního stromku budete v bookletu hledat marně).
Jak kdyby si kluci při skládání řekli: tak, máme vánoční album pro chlapy („Christmas Eve And Other Stories“), máme album pro ženský („The Christmas Attic“) a tak ještě musíme spáchat něco pro ty naše robátka. Po rockových Vánocích s prvotinou přišli s druhým dílem Vánoc jemných a pohodových. Z třetího dílu na mne nejvíc dýchla hravost. Samozřejmě, dojde na tradičně vypjaté okamžiky, nicméně nejvýraznějším prvkem je chuť bavit se a zabrousit na výlet do rozličných hudebních končin, jazzem počínaje, přes blues k tradicionálu až k samotným Savatage. A to všechno jsou Vánoce.
Čekal snad někdo jiný vánoční námět, než andílka, hledající odpověď na záludnou boží otázku? Pokud ano, tak se, alespoň částečně, dočkal. Andílek samozřejmě zase poletuje po světě a zjišťuje, kdo na Zemi nejlépe pokračuje v díle započatém Ježíšem. Při svém putování se srazí se spoustou lidiček, kteří neváhají udělat něco pro druhé a tak je výsledkem jeho hledání sáhodlouhý seznam těch, kteří se drží pravidla „chovej se k jiným tak, jak chceš, aby se chovali k tobě“. A bůh – jak jinak – je spokojen. Druhou linii příběhu tvoří starý nešťastný bussinesman, který se po čtyřiceti letech rozpomene na to, že nechal své tehdy čerstvě narozené, zřejmě mentálně postižené mimčo ležet v ústavu. A trápí ho otázka, copak se s jeho potomkem asi stalo. A právě kouzelná vánoční noc je ta pravá pro malý zázrak.
Nemá cenu počítat vánoční motivy, pochopitelně, jsou tím základním kamenem, na kterém se staví. Nejčastěji se opakujícím je Adeste Fideles („ó vzhlížejme vzhůru k andělskému kůru, co troubí, co zpívá své Gloria, pán kázal jíti… - k dokonalosti chybí už jen úchvatný krákor anděla Petronela – to by byla symbióza J) v různých podobách, ať už s piánem nebo akustickou kytarou. Podobnost s albem prvním lze vystopovat především díky excelentním instrumentálkám, živé a šlapavé piánovce se symfonickým nádechem „Wizards In Winter“ a skvěle zpracovanému motivu od Ference Liszta „Wish Liszt (Toy Shop Madness)“ s jemným piánovým motivem a riffující řezavou kytarou, kdy hudební skotačení průběžně přechází do bezuzdného šílenství, rozmáchlého symfonična i natlakovaného napětí. V žádném případě nebudu autory podezřívat z vyschlé studny nápadů. Už u Savatage platilo, že některé myšlenky se přepracovávaly opakovaně do různých podob. Jak by mohli znít Savatage s muzikálovým zpěvákem si tak vychutnejte ve strhující Back To A Reason (Part II) – první díl skladby pochází z alba „Poets And Madmen“ - a gradování skladby je vystavěné přesně dle osvědčeného vzorce, stupňující se napětí, dramatický vokál a očistné uvolnění. A jako obvykle, nejpovedenější kousek alba nacházím v nejdramatičtějším okamžiku příběhu – setkání otce se synem – ve „What Child Is This?“. TSO si půjčují motiv z lidových balad, zatemní jej dramatickou kytarou i vypjatým vokálem a nasadí nezbytné sborové chorály. Dokonalost…, vyznamenání si kapela zaslouží i za zahulenou barovou bluesovku „Christmas Nights In Blue“ a famózně odzpívanou vánoční „What Is Christmas?“, se zpěvákem skřípajícím, škrábajícím, drsným, pitvořivým i rozverným. Kolik podob vlastně ty Vánoce mohou mít…?
„Ježíšku, prosím, když budu hodnej, strašně moc, mohli by Sibiřani zase jednou sáhnout k jinému tématu než k Vánocům? Nevadilo by ti to? A mohl bys to zařídit? Já budu fakt, fakt hodnej…“ „No, budeš-li vážně hodný, myslím, že by se to zařídit dalo. A třeba už příští rok. Líbil by se ti třeba příběh o nočním hradě („Night Castles“)? Ale musíš být vážně hodný!“ „Budu, budu, slibuju!“ … a pak, že se zázraky nedějí.
Tak, milé děti, užijte si dosyta tuhle zázračnou a sladkou pohodu. Zítra vás zase čeká ta zatracená realita, ale teď, stačí zavřít oči, nastavit dlaň pro kouzelnou sněhovou vločku, která celý příběh „Lost Christmas Eve“ uvádí a zašeptat: „Pěkné Vánoce!“
|
