Návrat „Polobohů“ nadešel aneb polský transcendentální fenomén Behemoth strikes back! Stalo se již milým pravidlem, že se každé nové album vydané touto proklatě zdatnou smečkou honosí velmi vysokou kvalitou a na jeho adresu nelze vyřknout de facto pražádnou závažnější kritiku. Aktuální artefakt neskromě otitulovaný velkomožným přízviskem „Demigod“ (viz současná image kapely) tuto linii rozhodně nemá v úmyslu přetrhnout. První, co praští do bubínků po delším poslechu, je už skoro absolutní odklon od druhdy mateřského black metalu – v drážkách CD je vybroušen nikoliv potemnělý death s decentními vlivy blacku, jak bylo dříve zvykem, nýbrž brilantně předvedený noblesní death metal běsnící ve stylu ne nepodobném zámořských archeologických novátorů Nile. Kdo by to však nazval vykrádáním, tomu by musela, s prominutím, huba upadnout. Už minulá alba „Satanica“, „Thelema.6“ a hlavně „Zos Kia Cultus“ se po krůčcích odvracela od černého kovu (hudebně i myšlenkově) a podoba kapely časem krystalizovala tak přirozeně a nenásilně, že stačilo pár let a Behemoth se od původní tváře z první půle minulé desetiletky diferencovali k nepoznání. Nový fanoušek by asi při poslechu prastarého chrastivého EPčka „And The Forests Dream Eternally“ odmítal připustit, že tohle také může být stejná kapela.
Album rozjíždí krátká akustická pasáž (akustiky přišly vhod vícekrát) a ze zatuchlých hlubin pyramidy se vyvalí grandiózní otevírák „Sculpting The Throne Ov Seth“. Ten je asi nejtypičtějším vzorkem nového tvorby – dělostřelná bicí souprava Pana Bubeníka Inferna (lidský automat) tvoří dokonalý podklad pro flexibilní kytarový lomoz principála Nergala, se kterým Behemoth stojí a pádá. Ten si huláká jeho charakteristickým nízko posazeným hlasem, tentokrát hlasivky klesly až do nečekaně hlubokých tónin. Nápady se sypou na všechny strany, stejně tak rytmické obraty na pětníku. „Zos Kia Cultus“ byl předzvěstí, že se hudba bude pravděpodobně více zpomalovat, není tomu tak. Valivost sice reprezentují např. „Conquer All“ a poslední osmiminutovka „The Reign Ov Shemsu – Hor“, ale kontrastní palby „Towards Babylon“, „Xul“ či „Slaves Shall Serve“ (s klasicky behemothovským opakujícím se sloganem na konci) mají kinetickou energii tanku rozjetého z hory Ararat. Rychlost x valivost je v poměru příznivějším pro milovníky „klepání koberců“. Klobouk dolů i s parukou před šílenými Infernovými přechody a jeho strojově přesnou komunikací s nástrojovým parkem. Od tohohle řízka bych dostat nafackováno nechtěl. Písně jsou šperkovány excelentní prací Nergalovy sólové kytary a prstolamy na hmatníku spolehlivě zavírají ústa posměváčkům, podle kterých na hraní deathu stačí umět „efko“ a podladit kytaru o tři tóny. Zmiňovaná podobnost se spřízněnými „faraonofily“ Nile je podtržena lyrikou používající odkazy na dávný Egypt (ty už se vyskytovaly v menší míře i na „Z.C.C.“), ale Behemoth mají tak svébytný přednes, že se s touto látkou poprali se ctí a „egyptoidní“ feeling spojili s původním soundem v organický celek beze ztráty své léta pilované nezaměnitelnosti.
Geniální opus „Zos Kia Cultus“ sice zůstává mým favoritem, ale i přesto si cením tohoto disku značně vysoko. Nabroušený zvuk tohoto dílka je záhodno slyšeti. Pro mě určitě jedno z nej… alb roku od bezkonkurenčně nejlepší polské kapely. Vader mohou jen tiše závidět…
|
