 Asi je zcela zbytečné konstatovat, že člověku vzhledem k hektické době zbývá stále méně a méně volného času, a nemá tudíž mnoho příležitostí, aby si mohl pustit nějaké to hodinové či nedejbože sedmdesátiminutové album bez přerušování v celku. Proto mé srdce vždy poskočí radostí, když se jakékoliv kapele podaří naservírovat vše, co chtěla říci, během úsporné kratší stopáže. „Nechvalně“ proslulá úderka Devilyn dokázala zručně vyextrahovat do kratičkých pětadvaceti minut tolik, co se nejednomu seskupení nepodaří vtlačit do dvojnásobné plochy. Ach to Polsko… Stěží mi někdo vysvětlí, jak je možné, že se jen kousek od našich hranic nachází „zemička“ s patrně nejsilnější ortodoxně deathovou scénou v Evropě, která dokáže takto s přehledem hudebně válcovat většinu zámořského dění (severský „jeteborg“ a podobné mutace D.M. ponechme pro tentokrát zcela stranou, neb jsou stylově zcela mimo náš momentální obor). Instrumentální dovednosti tamních seskupení mě až zaráží – každý dnes pěje ódy na skandinávské hudebníky profláklých jmen (bez urážky), ale že v Polsku prezentují zcela neznámí hráči takřka jen regionálního věhlasu umění par excellence, zůstává překvapivě na periferii zájmu.
Devilyn se řadí ke klasickému Polish deathu a disponují všemi typickými proprietami daného stylu. Velmi technický smrťokov podávaný s extrémním nasazením, hnaný zběsilou rytmikou, vše umocněno sluchovody řezajícím vynikajícím zvukem – to je, oč tu běží. Kdo by snad potřeboval nějaké bližší přiblížení, ze spřízněných seskupení vidím asi nejbližší srovnatelnou paralelu s tuhými kulometčíky Decapitated, kteří jsou u nás dosti známí. Většina polských bandů hrajících tento styl vykazuje společné rysy a laikovi občas jejich muzicírování může trošku splývat. Můj první dojem z „Jedenáctky“ byl klasické Polsko - nic víc, nic míň. Chyba lávky. Zjistil jsem, že díky velmi příjemné kraťoučké stopáží není sebemenší problém protočit album dokola několikrát denně, jeden ani neví jak. A s jídlem roste chuť. Obrovským plusem je fakt, že žádná z osmi položek (nepočítám-li elektro-industriální introdukci „The Counting Of Quartered Heavens“) není slabým kusem. Co se týká komponování riffů do kostry skladeb, razí naše pětka heslo „ukousnout-přehnat po patře-vyplivnout“, jinými slovy se riff ve velkém množství případů jen několikrát zopakuje a šup na jinou pasáž. Pokud už se nějaký postup během skladby častěji vrací, bývá modifikován přinejmenším např. změnou puštěných strun na tlumené či je upraveno rozfrázování riffu atd. – nehrozí kolovrátkové opakování jednoho zvedeného momentu 20x za sebou. Dělá to album velmi svěžím, ale zároveň se díky tomu „11“ celkem těžko naposlouchává. Ani po desátém poslechu jsem nebyl schopen vybavit si v hlavě průběh některých skladeb od první do poslední vteřiny, což mě velmi potěšilo. Není nic horšího než počin, který znáte za dva dny zpaměti a už ho nemůžete ani slyšet.
Hráčský skill kytarového tandemu Bony / Erian je opravdu hodně vysoko. Pokud Bony sám sebe škatulkuje jako „rhythm guitar“, tak by se asi nejeden domácí kytarista za „lead guitar“ nemohl označit nikdy v životě. Výrazné bicí páně Domina znějí jako automat. Moc by mě zajímalo, jak skupina zkouší, neb secvičit takto postupově variabilní materiál asi není žádná legrace. Ačkoliv je kvalita songů konstantní, oblíbil jsem si hlavně trojku „Faith / 11“ a excelentní neoposlouchatelný chirurgicky přesně odsekaný hit „Charming Maidens With No Skin“. Kdo má rád pohyblivé obrázky, toho možná bude zajímat, že je na oficiálních stránkách kapely ke stažení videoklip skladby „The List“. Co vytknout… Ještě kdyby třeba Michal zapracoval na střídání různých poloh chrapotu, to by byla teprve radost. Potřetí a naposledy vyzvedávám „odvahu“ Devilyn jít se stopáží pod „povinných“ třicet minut. Dost kapel totiž postupuje v duchu „splácejme ještě narychlo nějakou vatu: šup intro sem, šup outro tam, tuhle pasáž otočit osmkrát místo čtyřikrát… ať to má pěkně půlhodinu a dvě vteřiny – ještě by si nějaký fanda řekl, že to je za hodně peněz málo muziky“. Ale kdeže. Minuta sem, minuta tam – co na tom záleží?
Myslím, že jsem všechny podstatné body obhajoby vyčerpal. Devilyn se u mě tímto stříbrným diskem každopádně zapsali jako skupina, jejíž krůčky se jistě vyplatí sledovat a jejíž kompozice si pustím ještě nejednou. Je-li vám polská deathmetalová frakce blízká (a nemyslím zrovna Vader, ale spíš mladší vlnu technického brutal deathu) či nebaví-li vás již U.S. old-school produkce v duchu Morissoundu, jistě vás tento nosič nezklame. Nedejte na první poslech. Pro spoluobčany bydlející v panelákové zástavbě platí doporučení, aby byli opatrní na volume – tohle se nedá poslouchat potichu…
|
