Mezi stovkami až tisíci metalovými kapelami tvářícími se smrtelně vážně a seriózně je potěšením vidět spolek, který se dal očividně dohromady proto, aby rozdával svou energickou hudbou radost a drtivou pozitivní auru. Kdo by to snad netušil, nechť zví, že rock´n´roll rozhodně není mrtev - tedy alespoň ne pro švédskou trojici Helltrain. Pod kolonku death´n´roll se obecně řadí kdekdo, ovšem jen promile z oněch bandů onou proklamovanou “rollovací“ esencí opravdu disponuje. Jediné, co dělá z Helltrain metalovou skupinu, je Pierrův agresivní skřípák plně v duchu švédské ostře thrash/deathové školy. Vše ostatní je už jen v tom nejlepším smyslu slova do ostrých hran vypilovaný bigbeat. Stejně jako se některá alba nejlépe poslouchají klidu a pohodě domova, existuje odlišná sorta, jejichž feeling je nejvhodnější pro diametrálně odlišnou příležitost – nějaké to posezení s přáteli, kdy se nešetří alkoholickými pochutinami, a i přes pokročilou noční hodinu je myšlenka na spánek kdesi v povzdálí.… Pokud hledáte nějakou skočnou music pro ideální metalovou “párty“, pak jste ji právě našli. Hudba tohoto kotoučnu není skutečně žádný progresivní metal plný ekvilibristik, což se ale nevylučuje s jakousi precizností jejího podání. Kytary se drží jednoduchých, až punkově syrových figur, a pokud už vykouzlí nějaké to sólo, vítr vane opět z klasického rockového fondu. Co se týká bicí linky, na ničivé kopákové přívaly, megatechnické ultrarychlé přechody či tempové obraty na pětníku zapomeňte - zde se jede klasický kopák-rytmičák rytmus celých čtyřicet minut stopáže (a kupodivu to vůbec nevadí).
Lyrika tohoto počinu opravdu neřeší klíčové otázky všehomíra a naší lidské existence. Celé je to o tom, že si má člověk život prostě a jednoduše užívat na maximum. Onoho Satana z písniček berte jen jako takového rozverného kumpána, který vás nabádá k drobným nepravostem, lumpárnám, možná i výtržnostem, ale v podstatě všechno tohle dělá jen a jen pro vaše dobro, abyste se náhodou jedno dne neunudili v křesle u televize k smrti. Helltrain se podařilo najít recept na ideální skočně-úderný song, který šlape a má co říct. Stačí jediný poslech libovolného refrénu a člověk už si musí okusovat nehty, aby si při příštím opakování alespoň v duchu nezpíval také. Titulní “Route 666“, “The Helltrain Coven“ nebo “Polizei“ na to mají patent. Nic na světě není perfektní, tudíž je třeba dodat, že v podstatě všechny písně mají jednotný mustr, který je pouze track od tracku více či méně modifikován nějakým tím přidaným či vypuštěným tónem, ale řešte si to někdo, když ono je to pořád tak neskutečně chytlavé… Navíc pokud se budete řídit onou radou, kdy a s kým toto CD poslouchat, asi nikdy nebudete tento „problém“ v praxi pociťovat jako závažný. Dokud takhle Helltrain nenatočí pět identických desek, nevidím v tom obtíž. “What l love about to sing this song is the rhythm that it makes / It keeps me all night long / and l just wanna burst: / l'm with the devil and life is my thirst“ (“The Helltrain Coven“ ). A o tom to je. Chroničtí suchaři, patologičtí abstinenti a posluchači s lékařsky certifikovanou alergií na punk´n´roll nechť si od hodnocení odečtou dva body.
|
