 Když vyšlo v roce 2001 debutové album „Predominance“ (a následovalo velké turné s Dimmu Borgir), byla neskromná propagační kampaň nezničitelného německého Nuclear Blastu postavená hlavně na známých tvářích působících v Susperii. Nyní, když už utichl obligátní reklamní humbuk a kapela se na scéně dostatečně zavedla, lze konečně střízlivě hodnotit plody její práce jinak než jako rychlokvašný jednorázový projekt, na kterém si neposedný interpret nemající roupami do čeho píchnout zkrátí momentální volnou chvíli a po pár měsících začne přehazovat jiný muzikální píseček. U třetího disku máme co do činění s plnohodnotnou kapelou, která se nemusí schovávat za velkohubá promotérská hesla. Přestup od Nuclearu k Tabu Recordings také o něčem svědčí. Zvyk i personální obsazení (ex-členové Dimmu B., Satyricon či Old Man´s Child) svádí tlačit Susperii automaticky do škatulky „melodický black metal“, ale lpít na tomto zařazení by znamenalo sedět si na uších. Kromě našlápnuté rytmiky a tajemného feelingu jsou černé ingredience povětšinou spíš tušené než skutečně odehrané. Současná tvorba se nese v duchu navýsost moderního heavy metalu (nemyslím ukníkané šedivějící staříky v džískách a tričkách „Ajron Mejdn každej tejdn“, ale svěží novodobé pojetí neposkvrněné staromódními přežitky). Hlavně nepanikařit - nárazový obrat na pětníku to skutečně není…
„Unlimited“ plynule navazuje na minulé desky, barvité škály pro Susperii tak typických sólových kytar zůstaly na svých místech. Jak nemilosrdně postupující doba trhá svazující okovy blednoucích pentagramových dogmat a zarputilé drsňáčké konformity metalových seskupení, opouští rozliční interpreti extrémní styl vokálu a přiklání se k čistému zpěvu. Susperia v tomto není pozadu. Blackový řev byl nahrazen hrubším (ale srozumitelným) vokálem ala Chuck Billy. Zpěv je tentokrát dominantně směřován spíš do hlubších poloh (ukázkově „Off The Grid“), pěvec Athera ale ukáže i vyšší polohy svého universálně nadaného hrdla. Ani jedna ze skladeb se nedá nazvat slabým článkem řetězu. Největším trhákem alba je útočný hit „Situation Awareness“ s unisono riffujícími kytarami (nejtvrdšími na desce) a nelítostně dávkovanými kopáky prokládanými geniální tažnou melodií (na takové má Susperia patent už od časů „Predominance“). Dbejte mého malého varování - tenhle song vážně hrozí akutním nebezpečím podvědomého stlačení magického čudlíku repeat a fatálním zápekem přinejmenším na několik minut. Zapněte si ve Winampu nějaký pěkný vizualizační plug-in (speciálně doporučuji stáhnout třeba „Open Mind RMX“) a odpojte mozek. Já sám jsem si ji pustil na jeden zátah snad desetkrát po sobě. Za ní o mnoho nezaostává ani podobně chytlavá „Years Of Infinity“, ze které úplně dýchá závan nekonečných dálek kosmu. Každý ať si najde své další favority. Zde se nepracuje systémem „prvních pět skladeb hity + dalších pět vata do počtu“. Cyrusovy (autor veškeré hudby) a Elvornovy kytary jsou zcela samostatnou kapitolou, navození až vesmírné atmosféry zvládnou tito šestistrunní mistři i bez sebemenší pomoci bombastických kláves či velkolepě se tvářících orchestrálních aranží. Konstelace partů působí, nebál bych se říct, pozitivním dojmem, zlobivé bububu se Satanášem by k těmhle Norům padlo jak pěst na oko. Kdo Susperii zná, nebude zaskočen nějakými překotnými inovacemi, ale zklamání je málo pravděpodobné. Nad tímto albem se zaraduje blackmetalista (i když už to vlastně není black), heavymetalista (ač to není čistý hevík), thrasher (jakkoliv to učebnicový thrash taky není) a otevřený posluchač obecně. A právě tak to má být, dobrá hudba by měla lidi hlavně spojovat nikoliv rozdělovat.
|
