Kapitola 2.
Začátek cesty do podhradí
Takhle to dopadá, když je přetlak nápadů na jedno album a je zapotřebí okamžitě pokračovat v započatém díle. Objektivně vzato, dvojka Axxis není rozhodně žádný průšvih. Z tvorby, kdy se Axxis trmáceli na svých výletech, než zase zabloudili zpátky do království noci, se spolehlivě jedná o dílo z těch povedenějších. Oproti prvotině si Axxis dokážou smyslněji pohrávat s atmosférou, zároveň však dojíždí na nedostatek nápadů a v konečném důsledku je „II“ o tlustý chlup ošuntělejší než „Kingdom Of The Night“. I přes to, že je variabilnější a barevnější, přece jen kapela mezi nabušené hitovky nacpala kupu vaty. Pokud by se jednalo o ojedinělou skladbu, dalo by se nad tím velkoryse mávnout rukou. Je-li však třetina alba „provařená“, neřku-li nudná, kdy vás Axxis opakovaně nutí ze skotačivé nálady vklouznout do obyčejných šedivých dnů, cosi nebude v pořádku. Paradoxem je, že na albu „II“ je vlastně celá kariéra kapely vměstnána na plochu pětačtyřiceti minut. Vyberte si, chcete-li Axxis experimentující, melodický, prázdný, strhující či nudný. Všechno sem dokázali kluci nacpat. A předvedli, že od Axxis se můžeme dočkat ještě hodně zajímavých věcí.
A takhle nějak vypadá královské dělení. Skladby, kde Axxis nasáli nadčasovost a nešetřili nápady začínají u „Save Me“. Klávesově dramatický úvod, s plíživě narůstajícím napětím ve sborovém vokálu, chytlavým nástupem riffových kytar a nezvykle příjemně potemnělým Bernhardovým recitačním zpěvem. Jen klasicky axxisovský refrén působí najednou nějak obyčejně. Podobně gradující nálada se projeví v melodických orgiích v „Little Look Back“. Sekaná riffující kytara, chytlavě sladká melodie a výrazný klávesový motiv, jehož vyznění se hodně podobá krajanům Domain. Proč ne, doba podobně stavěným kouskům přála a bylo by škoda této přízně nevyužít. A do třetice všeho nejlepšího. Nezvykle zpomalená houpavá melodie s naléhavým refrénem, jemně štiplavou kytarou v pozadí a sborovými nástupy ve „Face To Face“ je netradičně tradiční Axxis par excellence.
Do dalšího pytle můžeme zařadit skladby, které by bez problémů obstály na „Kingdom Of The Night“. Tedy tradiční melodické, zpěvné a chytlavé skladby se stadionovým refrénem, nijak nevybočující ze zavedeného stylu, a to ani do experimentů, ani do zívačky. Úvodní „The World Is Looking In Their Eyes“, „Touch The Rainbow“ s jiskřivým úvodem a standardním refrénem a „Rolling Like Thunder“. Někam mezi tyto dvě kategorie lze strčit i baladu „Hold You“. Pomalé věci Axxis umí. I když bude ještě příležitost užít si podstatně náročnější baladické kousky, „Hold You“ určitě patří k silnější části tvorby Axxis. Snad proto se na albu tato skladba vyskytuje i v poloakustické verzi.
Poslední pytlík tvoří fláky, které si Axxis klidně mohli odpustit. Voda, voda, samá voda. A pokud nápad, tak už použitý a vyvětraný. Na druhé straně díky skladbám „Ships Are Sailing“, Get Down“ a „Gimme Back To Paradise“ lze pěkně vychutnat kouzlo neotřelých nápadů u povedenějších albových společníků.
Zmínil-li jsem o pár řádků výš, že od Axxis se dá čekat ještě spousta zajímavostí, hned si odpovím i na naznačený problém. Ano, zajímavostí může být jak cesta výš a výš, tak sešup kamsi dolů. Skutečnost, že citrónek je třeba vymačkat až do totální naprosta, potvrdili Axxis už v následujícm roce, kdy na trh vrhli živák, poskládaný z prvních dvou alb (a věřte, že v těhle letech to nebylo zas až tak běžným jevem). Axxis přitom spíš než vymačkat potřebovali ještě dozrát a najít sami sebe. A tady někde začíná klasická část pohádky, kterak hrdina nejdřív musí zakusit příkoří a porvat se s drakem a zjistit, co v něm je, než najde cestu k trůnu. Nebo alespoň zpátky do svého království.
|
