CIA, FBI, SDI, MAD, OSS, ABM, NMD…
Která z těchto zkratek, které spolu tak nějak vzájemně souvisí, vám připadá nejzábavnější?
Z uvedených mě rozhodně nejvíc dokázalo pobavit SDI. Nepředpokládám, že projekt americké obranné iniciativy (SDI) ve vás vzbudí nějaké veselí a Ronaldu Reaganovi nutno přiznat, že se svojí zkratkou přišel dřív, než němečtí žertéři. Ale SDI může kromě antirachejtlí namířených směrem všude mimo Spojených států znamenat i Společnost satanových zprzněnců. Což samo o sobě naznačuje, že by mohlo jít o projekt se stejně dalekosáhlým účinkem, jako Ronaldovi „hvězdné války“.
A přitom to všechno začalo vlastně nevinně. V roce 1986 se v německém Osnabrücku sešli Reinhard Kruse a Ralf Maunert. Reinhard do té doby hrál na kytaru v hard rockové kapele Black Jack Co., Ralf se v 80.letech paktoval s Chrisem Boltendahlem a Uwe Lulisem v kapele Vivian. To, že nejde o speedaře tělem a duší svědčí i to, že po rozpadu SDI se Reinhard věnoval poprockovému projektu a následně glam rockové kapele. Ale právě nástup speedmetalu byl tím, co tyhle týpky svedlo dohromady. Respektive, jejich dušičky trápil fakt, že každé speedmetalové kapele je věnována větší pozornost než klasickému hard rocku. A tak
založili projekt, jehož idea byla okouzlující. Sesbírat všechna metalová klišé, nacpat do textů všechny bitky, drogy i sex, nahrát co nejbrutálnější a nejrychlejší pokusy o melodie a užít si pořádnou kupu srandy. Jenže na základě čtyř skladeb SDI podepsali smlouvu na vydání tří alb a hrnuli se do studia, i když vlastně neměli co nahrávat. A tak se s nahráváním nemazali. Za čtrnáct dní bylo nahráno i zmixováno. To jen lotři ve vydavatelství Gama nebyli spokojeni ani s hudbou, ani s bookletem a tak se jelo nanovo. Celé dohromady to zabralo šest týdnů a výsledkem je chaotické a velice svojsky, bezprostředně a spontánně znějící album. Album, u kterého se nebudete muset zdržovat nějakými složitými sóly, album, kde vokální výkon bude to poslední, co by stálo za to rozpitvávat, album, u kterého vás neohromí melodické orgie. Album, které je nasycené zběsilou energií, album, které si neláme hlavu s jedinou zásadní myšlenkou, album, které představuje speed metal v té nejdřevnější formě, v jaké si speedmetal vůbec dokážete představit. Čili ve formě, nad kterou současní milovníci rychlosti a melodií asi jen nevěřícně zakroutí hlavou.
Jakkoliv zcestné je hodnotit jednotlivé skladby, stojí za to vypočítávat jednotlivé fórky, kterými SDI oživují svoje dílo. Ať už je to kreatuří úvod a umca-ca vložka s radostným juchnutím v ukřičené palbě „Quasimodo“, vyprávějící o svérázném příznivci hlasité muziky, mašírenmarš v úvodu „Panic In Wehrmacht“, věnované zamrzlé německé armádě na ruských pláních, famózní falešné pískání s poetickým vybrnkáváním ve skladbě „Wanker“ (Blbec), sdělujícím závažnou životní pravdu, co jediné lze dělat, když nemáš žádnou lásku a chceš dosáhnout vrcholu. Sami sebe dokázali SDI pochválit v „Absolut Banger“, jakémsi druhém dílu „Quasimoda“. Pro příznivce texaského masakru motorovou pilou je na albu připravena hymna „Chainsaw Massacre“ – „miluju zabíjení mladých holek, odřezávání jejich hlav, znesvěcení jejich studených těl…“ ohraničené dívčím jekotem a krkancem, zřejmě znázorňujícím zvuk motorové pily. Svojí životní filozofii SDI nahrnuli do „I Don´t Care“, svojí touhu po „lásce“ zformovali do popěvku „I Wanna Fuck You“ s fenomenálním úvodem v podobě seznamky v pulsujícím baru a nezbytným vrcholícím vzdycháním. Svérázná instrumentální (alespoň dle bookletu) skladba „Bullshit“ o schopnostech muzikantů toho moc neprozradí. Na atmosféru strachu si SDI zahrají v závěrečné „Bloodsucker“, jen z té drákuloviny vykukuje stále vyšklebený komik. A tak za největší zázrak lze považovat vcelku seriozní skladbu „You´re Wrong“, kde se dá uvažovat i o jakémsi hudebním nápadu a strukturovanosti skladby, která se pochopitelně zvrhne do chaotického a nekompromisního závěru.
Trošku předběhnu čas a prozradím, že poté, co vypršela smlouva s Gama se SDI sešli ještě k nahrání čtvrtého alba. To však spatřilo světlo světa až devatenáct let po svém vzniku ve formě bonusů na reedici původních alb. Pro vyhlídky na oživení SDI nebylo nijak podstatné, což dokazují i tři skladby obsažené jako bonus na albu.
Připadá vám, že po výše sesmolených větách vlastně ani nestojí za to se SDI pověnovat? Nenechte se zmást. SDI jsou naprosto jedinečná a svérázná parta. Jejich „Satan´s Defloration Incorporated“ sice možná v dnešní době bude znít podivně (i když, podivínů plodí dnešní doba daleko víc a větších), ale věřte mi, že ve své době se jednalo bezmála o kultovní smečku. Která vás spolehlivě pobaví, protáhne vám krční svaly a zatřepe celým tělem.
|
