Album „Dark Passion Play“ si zaslouží, aby jej posluchač nechal dozrát. Pak totiž je možné konstatovat, že (minimálně) pro Nightwish je to hodně důležitá deska. Ne snad, že by odpověděla na všechny stokrát položené otázky, které se v souvislosti s touhle kapelou objevily napsané snad i na vnitřní straně konzerv. Spíš mám takový pocit, že ještě víc zašmodrchala dění okolo kapely. Bráno okem a uchem kritickým, stále mi vychází, že spojení Nightwish a Tarja (a platí to, bohužel, pro obě zúčastněné strany) vládlo tak osobitým kouzlem, že na rozpadu prodělali všichni. A její důležitost vidím především v tom, že širokým záběrem dává poměrně jasnou představu o dalších možnostech kapely.
Nemá cenu vracet se k notoricky známým událostem, které s Nightwish otřásly. Přesto (a „Dark Passion Play“ je toho nejlepším důkazem) nelze „konec jedné éry“ považovat za definitivní zaklapnutí téhle kapitoly. A to z toho prostého důvodu, že odkaz doby minulé – a především alba „Once“ – je na novém opusu hodně čitelný. Což bych Tuomasovi a spol. rozhodně nezazlíval, odněkud se začít musí a proč ne na úspěšném poli. Co mi už vadí trochu víc, je dojem, že Nightwish se chytají (či možná lépe jsou chytáni) do pasti vlastních prohlášení, kdy např. okázalý proces vybírání nové zpěvačky či následný mediální humbuk kolem kapely mi nějak nehraje s proklamovanou čistotou srdce a oddaností hudbě.
To, že Tuomas je šikovný skladatel, je věc neoddiskutovatelná (kde je v tomto případě hranice mezi šikovností a vychytralostí nechám na vás, já bych v tom jinotaje nehledal…), takže otázka stála, jak dopadne konfrontace poznávacího znamení kapely (tedy zpěvu) a nakolik bude mít kapela chuť oprostit se od veškerých pozlátek, která na svojí cestě už nasbírala.
Nightwish odvážně a netradičně vykládají na stůl všechny karty už v prvním čtvrthodinovém kousku, který odhalí všechny klady i zápory desky. Typická Tuomasova soundtracková vášeň ukojí všechny milovníky mohutných orchestrálních pasáží, víření motivů, skočných i velkolepých nálad, spojení citlivých tónů i burácivých, agresivních pasáží. A bohužel uspokojí i pochybovače. Jednak ve chvílích, kdy citace z minulosti jsou víc než silné. A pak v momentech, kdy se Anette marně schovává za spektakulární smyčce a dramaticky vystavěnou náladu a ani její mazlivě hýčkavý (a přesvědčivý) hlas v křehkých pasážích nedokáže zabránit srovnávání s Tarjou. Ze kterého prostě nemůže vyjít vítězně. Nejsilnější vzpomínku na minulost odstartuje velice chytlavá „Bye Bye Beautiful“, ze které hlavně díky kontrastu vokálů Anette a Marca výrazně sálá hitovost z „Wish I Had An Angel“. Přesto (a nebo možná proto) ji považuji za jeden z nejvydařenějších kousků desky. A to i přes trošku zatuchlý závan malicherného vyřizování si účtů s Tarjou.
Osobně mi Nightwish sedí hlavně ve chvílích, kdy vsadí na obyčejné melodie, poukazující na to, že to jde i bez přeplácaných efektů a dávající možnost zapůsobit romanticky sympatickému hlasu Anety („Cadence Of Her Last Breath“, „For The Heart I Once Had“), či jejímu hravému čtveráctví („Amaranth“), melodie sice naznačující bombastickou orchestrální nadýchanost Nightwish, ale stále ještě držící se uvěřitelnosti („7 Days To The Wolves“), či nakažlivé hrátky s rozverným irským motivem („Last Of The Wilds“). K písním, kde marně hledám odpověď na otázku „proč?“, patří jednak rozvážná „Sahara“, kde se nemůžu zbavit dojmu, že píseň prostě nemůže Anettě padnout do pusy a podivně krkolomná „Whoever Brings The Night“, kterou nezachrání ani chytlavý refrén.
Byla by trochu pošetilost očekávat od Nightwish přelomové dílo. „Dark Passion Play“ je příjemně poslouchatelná a pestrá deska s řadou zajímavých momentů. Jenom se moc drží osvědčeného receptu, občas hraje na efekt a když na to přijde, bezostyšně zalepí díry (hodně drahým) pozlátkem. Paradoxně (ač Tarjin vyznavač) mi jsou Nightwish sympatičtí především díky hravě roztomilé a nedokonalé Anetce, která kapelu sice stahuje do davu podobně znějících kapel, nicméně v celé té bombastické vypucovanosti aspoň působí jako normální holka od vedle. Je jen otázkou, kam budou směřovat další kroky Nightwish. Jestli vsadí na lesk své obchodní značky a nebo najdou odvahu dát víc průchod přirozenosti. Jestli se spokojí s tím být jen jedním z houfu a nebo zda najdou sílu na to být zase tahounem. Jestli najdou sami sebe a nebo se nechají uvláčet požadavky trhu. Jak říkám, poněkud zašmodrchané…, ale přes to všechno se k jednomu z nejočekávanějších alb roku 2007 budu (občas s chutí) vracet.
|
