Uváží-li člověk okolnosti, za jakých vzniklo album „Handful Of Rain“, nezbývá jinak, než před těmi (schválně se vyhýbám užití pojmu „členy skupiny“), kteří ho dali dohromady, hluboce smeknout. A ač s Crissovou smrtí a odchodem Jona během velice krátkého období Savatage přišli o dva základní pilíře, bez kterých byla činnost Savatage dosud nepředstavitelná, lze konstatovat, že na novince by jeden, nemaje ponětí o událostech uvnitř kapely, nějakou zásadní změnu snad ani nezaznamenal. Ta nejlepší náhrada za Jona již byla dávno objevena, adekvátní náhrada za Crisse (při té nejvyšší úctě ke Crissovým schopnostem) se také našla. Hledání bylo o to složitější, že na rozdíl od minulého pátrání po zpěvákovi bylo třeba najít kytaristu, který bude znít pokud možno stoprocentně jako Criss. A i když občas na „Handful Of Rain“ postrádám Crissovu neposednost, celkově lze říct, že příchod Alexe Skolnicka (ex-Testament) pomohl zachovat tradiční výraz kapely. Svým způsobem se o Savatage vzor 1994 nedá hovořit jako o kapele, spíš jako o projektu. Jon Oliva, ač spolu s Paulem O´Neillem celé album poskládal, nahrál veškeré klávesové party, rytmickou kytaru a většinu basových i bicích partů, se stále ke svému členství v kapele nechtěl znát. Post bubeníka oficiálně patřil navrátivšímu se Docu Wacholzovi, který se ještě objevil v Americe na obálce alba (vyšlo o něco dřív než v Evropě), na evropském vydání (i na turné k desce) se již objevuje nová paličková akvizice Jeff Plate (no jasně, to je ten maník, který hrál se Zackem Stevensem ve Wicked Witch). Johnny Lee Middleton (v tuto chvíli již vlastně nejdéle sloužící člen kapely) byl ze smrti Crisse natolik zdrcen, že do studia docházel pouze sporadicky a většinu jeho partů má na svědomí Jon Oliva. A asi ani největší optimista nepředpokládal, že Alex Skolnick se v řadách Savatage usadí natrvalo (nebo alespoň na delší čas). Ve složité situaci se ocitl Jon Oliva. Jak sám uvádí, musel prostě něco dělat, aby se z myšlenky na Crissovu smrt nezbláznil. A tak vzniklo album „Handful Of Rain“. Věnované Christopheru Olivovi, jehož muzika bude v srdcích fanoušků Savatage žít navždy.
Upřímně, i kdyby se album kdovíjak nevydařilo, asi by příznivci kapely přijali tuto poctu Crissovi bez jakýchkoliv výhrad. „Handful Of Rain“ však překonalo veškerá očekávání. Zbytečně se nepatlá v patosu, suverénně navazuje na nejlepší tradice a i když znovu nasazuje podobně volné tempo jako na albu „Streets“, kompenzuje toto zvolnění nečekaně strhujícími, tvrdě melodickými palbami i sázkou na velice podmanivý kánon, který se stane novým poznávacím znamením kapely.
Předpokládám, že úvodní „Taunting Cobras“ muselo vyrazit dech i vyznavačům nejtvrdších okamžiků v dějinách Savatage. Pokud kdy zmítal kýmkoliv v kapele maximální vztek, podařilo se jej v této skladbě vyřvat a vymlátit do posledního kousku. Takhle nekompromisně a nasraně (jiný výraz pro tu smršť vskutku nelze použít) Savatage už dávno nezněli. V podobném agresivně vzteklém duchu se pohybuje „Nothing´s Going On“. Savatage drtí vše, co jim přijde do cesty a svoje obvyklé elegantní servítky tentokrát nechávají někde před studiem. Největší pecky? Bezesporu vícehlasými vokály opentlená „Chance“. Od začátku nabitá napětím, nestydící se využít jemné zvonky, tradiční masivní nástupy i šťavnatou uřvanou kytaru či bombastické klávesy, vzrušující atmosféru, vrcholící v miniaturní opeře. Tímhle krokem si na sebe Savatage upletli bič pro živá vystoupení. Poskládat kapelu tak, aby živá prezentace tohoto songu byla vůbec možná, byl husarský kousek. A pokud jsem tuhle skladbu miloval na desce, tak její perfektní živé provedení (Praha 1997) mi naprosto vzalo dech. Dodnes mě baví studovat do posledního detailu jednotlivé vokální linky. Geniální!!! Závěrečná „Alone You Breathe“ na desce prostě chybět nemohla. Oficiální rozloučení s Crissem přijít muselo. Jak to udělat jinak, než s využitím nejoblíbenějších songů Crisse Olivy. V impozantní důstojné náladě se tak objeví pasáže z písní „Believe“ a „Little Too Far“ a tahle rozlučka zcela přirozeně a nepateticky uzavírá Crissovu kapitolu a definitivně rozděluje éru Savatage na dobu před a po Crissovi. Jediná věc mě mrzí, a to že „Alone You Breathe“ neodzpíval Jon. I přes excelentní Zackův výkon by slova „zítra i později mi řekneš, co mám dělat, stojím tady a věřím…“ víc slušela Jonovi (ale možná bych se pak nemohl ohánět nepatetičností). V instrumentálce „Visions“ Jon Oliva předvedl, jakým směrem se momentálně orientují jeho hudební vize Savatage, v podobně klávesově teatrálním duchu se vyřádil na dalším albu. Ve zbývajících písních se Sava pohybují ve středním tempu a tak lze jen obdivovat variabilnost jejich projevu či sílící vokál Zacka Stevense (obzvlášť např. jeho výkon v „Symmetry“).
Jen pro statistickou úplnost připomínám, že znovu došlo na dvě reedice. První přináší bonus v podobě akustického „Somewhere In Time/Alone You Breathe“, druhá obsahuje pro rádia zkrácenou skladbu „Chance“ a akustickou „Alone You Breathe“.
Album „Handful Of Rain“ ukázalo, že (ač se to u některých jedinců může zdát nepravděpodobné) jsme všichni nahraditelní. Otázkou bylo, zda může následovat ještě další prodloužení života kapely. Přece jen „Handful Of Rain“ bylo výsledkem spíš zjitřených emocí než systematických plánů. Odpověď nedalo ani následující turné (na kterém byl pořízen záznam, vydaný pod názvem „Japan Live ´94“ a na kterém si ve skladbě „Gutter Ballet“ v duetu se Zackem poprvé od alba „Streets“ zazpíval i Jon Oliva). A to hlavně z toho důvodu, že po jeho skončení Alex Skolnick podle očekávání Savatage opustil. K pokračování tak zbývalo jediné, znovu najít náhradu za Crisse Olivu.
|
