The Voice Of Rock se po dvou letech vrátil do pražské Retro Music Hall, aby zase jednou všechny omráčil svým neskutečně živelným vystoupením. Glenn Hughes, pro někoho narcis, pro někoho rockový bůh. Nebyl ale Jim Morrison jiný? Nebo Robert Plant? Každá rocková legenda tančila někde na pomezí. Ať se vám to líbí, nebo ne, charisma tohoto pardála nemůže přehlédnout nikdo. Je až neskutečné, kde v sobě bere tolik energie a síly. Zapomeňte na vyprahlou rockovou hvězdu! Tohle je kanón v nejlepší letech. Kdo mu může konkurovat? Napadá mě snad jen David Coverdale. Sakra, co tyhle dva ještě aspoň jednou spojit? Coverdale/Hughes... Pánové!!! Už jsem zase mokrej...
Trošku jsem se děsil, že letošní koncert bude plně ve stylu funky, do kterého se Glenn evidentně ještě více zbláznil, o čemž svědčí jeho poslední řadovka příznačně pojmenovaná „F.U.N.K.“. Mé obavy byly oprávněné, i když jen napůl – Glenn vážně hrál převážně funky věci, ale s tak rockovým drivem, že každý hard rocker musel zahořet! Přesto bylo cítit, že fanoušci, kteří sympatické prostory Retro Music Hall opět slušně zaplnili, ještě novinku nemají náležitě naposlouchanou. Bohužel jsem mezi ně patřil i já, ale hodlám to co nejdříve napravit. První čtyři songy byly právě z novinky. I přes hodně funky rytmus to byl nářez a korunu všemu dával samotný Glenn, který řádil ještě daleko více než před dvěma roky na stejném místě. Ruka mu po basovce lítala jak vzteklá, a když zrovna nemusel zpívat, tak lítal ze strany na stranu. I přesto mi přišlo publikum na začátku mírně vlažné.
Jenomže vše se zlomilo hned vzápětí – „Mistreated“. Jeden z nejgeniálnějším bluesových songů původně z dílny DEEP PURPLE celou atmosféru totálně převrátil. Lidé křičeli jak o život a bylo krásné pozorovat, že euforické pocity nemám jenom já. Že je song pomalý a měkký? Jděte se klouzat! Tohle je základ všeho! Naprostá genialita, která ke svému vrcholu neskutečně dospěje během kytarového sóla. Když si vzpomenu na hromové zahřmění slovíčka „Mistreated“ v refrénu, tak mi ještě dnes běhá mráz po zádech. Grrr, masakr!!! Bohužel (tohle slovo berte s rezervou), další část koncertu patřila až na jeden přídavek pouze věcem z posledních třech řadovek. Předposlední desku „Music For The Divine“ mám moc rád a považuji ji za jedno z nejlepším děl pod značkou Glenn Hughes, ale ty nejlepší songy nezazněly, i když „Steppin On“ je také bomba. Ze „Soulmover“ jsem evidoval „Dont Let Me Bleed“, kde exceloval hlavně samotný mistr a pak samozřejmě titulní kousek, který slavil ze sólové tvorby asi největší ovace. Konec koncertu patřil té největší klasice – „Burn“. Chyběl mi jen David Coverdale... Nic víc nemohu dodat. Dokonalost a rocková hudba ve své nejlepší podobě.
Playlist vypadal pro některé fanoušky (i pro mě) sice poměrně děsivě, ale je na druhou stranu dobře, že Glenn předvedl úplně jinou show než v roce 2006. O tom živé koncerty jsou. Jednu věc mu ale neodpustím. Kam se ztratila „You Keep On Moving“??? Uměl bych si představit i „Stormbringer“ nebo něco od BLACK SABBATH. Že moc kecám? Máte pravdu...
Samostatnou kapitolou byl zpěv mistra. „Ten si to dává,“ obdivoval jeden týpek vedle mě a měl vyloženě pravdu! Glenn svůj hlas hnal do extrémů a jasně dokázal, že snad nikdy neměl větší formu. Díky jeho exhibicím se například „Mistreated“ protáhla na nějakou čtvrt hodinku, což už je výkon. A my jsme mu to žrali... Glenne, máme tě rádi, stejně jako ty nás!
|
