10 - minstrell

Episode není jen tak nějaká „epizoda“ v diskografii kapely. Těžko o toto album zavadíte, aniž by na vás vyletělo kvantum chvalozpěvných recenzí. A nutno podotknout, že samozřejmě oprávněně. Episode je totiž milník kapely, věc, která pevně a natrvalo definovala styl a zvuk další tvorby této finské melody-metalové kapely. A pochopitelně nejen ní, vždyť kolik kapel následně využilo Finvoxu a služeb dvojice Karmilla/ Jussila. Tenhle majstrštyk je k dokonalosti vybroušený diamant, kde každá nota sedí jak zadek na hrnec. Je to taky poslední album, na kterém byly poznat nějaké náznaky progresu a první, na kterém byl použitý živý orchestr. Musím říct, že si kluci tímto albem na sebe upletli pořádný bič a bohužel už se jim ho nepodařilo nikdy překonat. Vždy už pak vznikaly pouze variace (někdy více, někdy méně zdařilé) na téma Episode. Od úvodní metelice Father Time, přes neméně zdařilou Will The Sun Rise? se dostáváme ke střednětempé Eternity. Klid před bouří, tak bych nazval Episode, jenž přechází v další, dnes už nesmrtelný kvapík Speed Of Ligh. To taková Uncertainty má zvláštní atmosféru, řekl bych, že skoro nejmíň zapadá do konceptu, a přece má v něm pevné místo. Prvním vrcholem alba je pro mě Season Of Change. Krása překrásná, náladami propletená zhudebněná báseň, nevím ani jak slovy vyjádřit pocity, které mám i 16 let od prvního poslechu. Teplo rozlévající se po celém těle, které vzápětí střídá mrazení v zádech, až mi husí kůže dělá mexické vlny. Přes instrumentálku Stratosphere, éterickou Babylon a další koncertní tutovku Tomorrow se dostáváme k druhému vrcholu alba. Night Time Eclipse je jako nevyzpytatelný čaroděj, šeptá, hladí po duši, aby v prostřední části, když napětí eskaluje, temně udeřil. Těsně před tím, než přejde do kvapíku tlačí kytary na ušní bubínky a rezonují uvnitř hlavy. Pak nastane exploze, větrná smršť a po ní epický závěr. Uklidnění pak obstarává křehkoučká Forever. Upřímně, nedat tomuto skvostu melodického metalu „plný knedlík“ by bylo rouhání. A propos: souhlasím s Paganem, že Hammerfall byl spíš pouze ve vhodný čas na vhodném místě. Nic víc. Navíc ona ta doba stejně směřovala k obrodě heavy metalu, vždyť v té době Helloween chytli druhý dech, Gamma Ray byli na vrcholu a mnohé další kapely pomalu stoupaly v popularitě (jako např. Stratovarius).

19. 08. 2012 15:52

- Pagan

Z toho, co jsem napsal, nijak nevyplývá, že HAMMERFALL nemusím. Jejich současná tvorba už mě sice nebaví, ale první album mám hodně rád a další "Legacy Of Kings" ještě víc (např. "Dreamland" je nejmelodičtější pecka HF vůbec!). Ale zároveň platí, že je mnoho kapel, které by si slávu HF zasloužily daleko víc. Ale tak už to chodí.

11. 06. 2010 8:18

9/10 - Anonim

Nevím, proč pořád všichni těm Hammerfall tak křivdí. Ten jejich debut byl skutečně, tak dobrý a měl obroský podíl na znovuzrození klasického metalu - to je bez diskuze. Ted k těm Stratovarius. Pro mě je nejsilnějším momentem týhle desky instrumentálka "Stratosphere" a hned po ní balada "Forever". Naopak nejslabším kouskem tohoto alba je jednoznačně "Babylon".

10. 06. 2010 19:58

- lenin2001

No uvidíme, co a jak se bude dít s Tollkim v současné době nebo spíš blízké budoucnosti. Abychom za ním nakonec nejezdili do Bohnic :-)

4. 07. 2008 20:10