Elements pt.I - minstrell

Tak s tímto, vlastně oběma Elementy mám určité problémy. Vím a tak nějak chápu, že tohle je komerčně i fanoušky velmi oblíbené období, ale přesto mi k nim srdíčko úplně nepřirostlo. Po všech těch albech předtím, kde kapela postupně rostla a budovala si svůj hudební styl, zvuk a hledala vlastní xicht, se jí ho podařilo sice zřejmě najít, ale zároveň s tím se vytratilo určité kouzlo. A nepomohlo tomu ani velké zapojení orchestru. Tolkki se snaží o bohaté aranže, epickost, ale všechno to vyzní jaksi ploše. Když to vezmu telegraficky: Už první Eagleheart může působit určité rozpaky. Dostává se nám do uší v podstatě převařený Hunting high and low, který sice zní chytlavě, ale něco mu chybí a hlavně rychle se ohraje. Zatímco Hunting… můžu ještě dnes, tak si Eagleheart většinou tolik neužívám. Druhá Soul of a Vagabond mě upřímně taky nebaví. Natahovaná pomalá nuda s orchestrem v zádech a sloganovitým nezpěvným refrénem přesahující 7 minut. Navíc s takovým dalo by se říci pohřebním tempem, který se celou dobu nehne. Kde jsou ty časy, kdy měly skladby od Stratos 7 minut a nenudily ani vteřinu (např. Twilight Symphony z Fourth Dimension, nebo Night Time Eclipse z Episode)? Další na řadě je Find Your Own Voice a konečně zrychlujeme na nejvyšší Strato rychlost. I když skladba nedosahuje kvalit těch nej kvapíků, tak mi nevadí a konečně trochu jede. Škoda trochu přešponovaných výšek, zrovna tady se Koti musel zřejmě hodně trápit. Já nevím proč, ale čtvrtá Fantasia mě jako jediná z těch naorchestrovaných skladeb nadchla. Je mnohobarevná, možná opravdu Nightwishovsky epická. Což je možná trošku paradox, protože v roce 2002 ještě Nightwish nebyli tou Symfo veličinou plnou orchestrálních pasáží. Takže by se dalo říct, že to ovlivnění mohlo být klidně spíše obrácené. Každopádně Fantasia zaujme právě tou barevností i díky skoro kýčovitému prostředku, s jemným zpěvem, narativem a podbarvením připomínající francouzské šansony s harmonikou. Když se následně skladba rozjezde a tlačí, a pak dokonce přibude dvoukopáková jízda, tak už mám opravdu dost. Tohle je snad jediný moment na celém albu, kdy musím Tolkkimu vyseknout hlubokou poklonu, za tohle by se opravdu nemusel stydět ani maestro Holopainen v dobách Once. V páté Learning To Fly za to znovu kapela veme všemi deseti a jede na nejvyšší rychlostní stupeň. Snad jen ta délka dosahující téměř 6 a půl minuty a závěrečný kulervoucí vystupňovaný refrén jsou nedokonalosti, co lehce kazí výsledný dojem. To samé by se dalo říct i u Papilon. Šíleně vysoký refrén, ve kterém mám chvilkama pocit, že to Kotiho vokál nevydrží. Jinak to není úplně špatná kompozice, co mě přece jen baví víc než např. druhá Soul of a vagabond, ale znovu dosahuje 7 minut, které má tak trošku problém utáhnout. Sedmá Stratofortress je dle mého názoru naprosto zbytečná věc, která má za úkol jedinou věc a to ukázat, jak rychle kapela umí hrát. U titulní věci mě trochu vadí nezpěvný sborový refrén s deklamací oněch elementů spojený s nelidskými Kotiho výškami (opět). Dále bych možná zmínil lehce přepálenu délku, zbytek je pořád ještě podařený Strato standard, jen mám občas pocit, že jsem většinu pasáží ze skladby už dříve někde slyšel. Závěr obstarává A Drop in the Ocean, ke které jsem si po letech nakonec našel cestičku. Sice nemá tu nadpozemskou křehkost jako Celestial dream nebo Forever, přesto má něco do sebe. Snad trochu jiná práce s kytarou a jejím nazvučením, možná určitá (snad) nehraná civilnost. Jediná věc, kterou bych vytkl, je tříminutové doznívání skladby, které trochu kazí celkový dojem. Kdybych to měl shrnout, tak to co platí pro skladbu Stratofortres, v podstatě přesně vystihuje filozofii celého alba: udělat všechno, co doposud, ale dotáhnout to non plus ultra. Stejně jako tahle skladba mi přijde vlastně celé album, tak nějak hrnuté, tlačené přes závit. Tolik vokálů vytažených na (za) hranu, tolik dle mého zbytečné orchestrace, tolik momentů, které připomenou minulé alba. Proto oba elementy, ale hlavně jedničku nemám tolik v oblibě.

19. 10. 2022 15:28

- František Šafr

Pro mě je to nejlepší album Stratovarius (i když jen o fous!). Perfektní zvuk, Michaelovo dominující bicí a vokál Kotipelta tuto desku dotáhli k dokonalosti.

17. 01. 2015 9:30

- Tassadar

2: Venca -> nejsem ortodoxní speedař, to ani náhodou.) Naopak si moc rád poslechnu i nějakou melancholičtější, pomalejší hudbu /miluju třeba album Damnation/, klidně i nějaký progressive death, ale eagleheart prostě žeru.. je to takový miloučký hitík:)

30. 01. 2010 19:04

- Venca Votruba

Vidíš, a mně přijde zase nudná Eagleheart, což jsou už potisící převaření Stratovarius :-) Ale chápu, že ortodoxní speedaře ta deska asi tolik bavit nebude...

30. 01. 2010 18:17

- Tassadar

Tak já se připojím k názoru, že jednička je utahaný průser:) Nejde mi o rychlost, ale ty skladby jsou jednoduše nudné a přitom to začíná tak pěkně! Eagleheart, soul a find your own voice jsou parádní zářezy /Určitě nesouhlasím s tím, že find.. je tvrdá, to ani náhodou/, ale pak nastává onen průser.. fantasia, papillon, learning a z větší části i titulka jsou vyloženě otravné, situaci zachrání až závěrečná balada.. nevím nevím, ale druhý díl se mi teda líbí o dost víc, než tohle. Průměrná deska..

30. 01. 2010 16:54

- adrian

Elements Pt. 1 je naprosta zasadni placka, nechapu jak ji muze nekdo nazvat "utahanym pruserem" ... dvojka uz byla slabsi, to je bez debat.

1. 08. 2008 17:54

- Venca

S tím nesouhlasím. Elements přinesly epické pecky, které kapele sluší víc než věčně stejné kolovrátkové vypalovačky. Ale každému se líbí něco jiného, což je jedině dobře. Osobně mám třeba rád poslední desku? Proč? Protože není zbytečně rychlá. Proč ji ale nemají rádi fanoušci? Protože není rychlá. Pak si čert vyber :-)

1. 08. 2008 10:40

Od - Franta

Elementů datuji konec Stratovarius. Utahaný průser. Na jedničce jediná dobrá skladba Find Your Own Voice a na dvojce Liberty. I Tolki v rozhovorech zpětně uznává, že tohle se nepovedlo.

1. 08. 2008 8:10

- rockinpiru

jako vždy...super recenze a naprosto souhlasím. Pappilon a Soul of a vag.jsou z této desky také moje hodně oblíbené skladby... Inspiruje se na nich mnoho autorů současného metalu a když toto album poslouchám, tak mě docela dost mrzí, že víc "elementárních" počinů už tato kapela s Kotipeltem ve vedení asi nenahraje :(

31. 07. 2008 21:01