- minstrell

Doba skladatelského přetlaku zřejmě nadobro odešla s Gusem a Snowym. Ruku v ruce s tím zmizela i doba plodnosti a tím pádem i frekvence vydávání alb. Jak jinak si vysvětlit, že poprvé v historii se muselo na nové album čekat 4 roky. To vše se muselo dříve nebo později projevit také i po stránce hudební kvality. Celé mi to připadá, jako by kapela vzdala svou snahu o vstup do vyšších pater metalové ligy. Myslím, že chlapci minimálně v začátcích měli na to prorazit mezi elitu. Je otázka, jestli jen měli smůlu a vrtkavá štěstěna jim proklouzla mezi prsty, nebo za to můžou nepřející sudičky, či se jim svými poťouchlými texty (např. H.M.J) podařilo nasrat metalového boha. (i když Ozzy prý tvrdí, že o ničem neví). :-) Přitom na začátku alba zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by kapela nějak slevila. Úvodní „Immortal“ je pecka, která navazuje a odkazuje na jejich otvíráky „Break the chains“ z „Evilized“, nebo „Fire! Battle! In Metal!“ z předchozího „United“. Další dvě skladby pak do toho opět tlačí. Je hrozná škoda, že nejsou výraznější v refrénech, obzvlášť „Bang your head“, u které jsem aspoň našel v prostřední části uvolnění, které mě připomnělo staré časy. Čtvrtá „See the Light“ má úžasný rozjezd s kytarovými vyšívačkami, a celkově se jedná o podařenější kus. Konečně refrén, který není o sloganech složených ze tří slov. To samé v bledě modrém platí o „Electric“, opět pěkné sólíčko. Šestá „Frostbite“ kytarově kouše, seká, drásá, snaží se neustálý tlak, že kterého nepovolí až do svého konce, ale přece jen tomu něco chybí. V sedmé „On the wind“ znovu fungují kytarové vyhrávky, ve spojení s refrénem vytváří příjemnou kombiaci. Tím největším kýčem na albu je následující „The ballad“ (ježíši, jak originální název). Snaží se navodit atmosféru „Losing You“ z debutu, popř. „Forevemore“ z „Evilized“. A i když je to kýč jak prase, tak k němu vlastně nakonec nemám výhrady a zase jim to žeru, jak děti krupicovou kaši. Devátá „In The Fires Of The Sun“ je další ze skladeb se zpěvnějším refrénem. Začátek navnadí na strašidelnější notičku, ale pak už je to stejný mustr jako u „See The Light“ nebo „On The Wind“. Tyhle tři skladby jsou si tak navzájem hrozně podobné, že tím snižují kvalitu každé z nich. V desáté „Mean Machine“ už opět slyšíme Dream Evil se vším špatným i dobrým, co v nich je. Malou poznámku mám k textu, ten se dá totiž vykládat všelijak. Napadá mě dokonce, jako hymna osamělé ženy využívající služeb bateriemi poháněného vibrujícího „přítele“ :-). Další kus „Kill, Burn, Be Evil“ dá zlehka čuchnout k debutu, ale osobně mě zas tak nebere. Zase ty tradiční slogany v refrénech. Album uzavírá „The unchosen one“ a snaží se přivodit nostalgii po debutu. To se nakonec daří a máme zde asi vrchol alba s nádhernými smyčci, sbory a zaťatým Nicklasovým vokálem. Album rozhodně není průšvih, ale přece jen zjišťuju, že funguje ještě míň, než předchůdce. Skladby, které by jinak mohly fungovat, se tady přebíjí a navzájem možná až ruší. Mám na mysli ty tři skladby, které jsem zmínil a které jsou si prostě příliš podobné, navíc celé album tak nějak v podstatě jede v jedné rychlosti, resp. v rozmezí od 160 do 180 bpm. Znovu mi tu taky chybí malinko jiné skladby, co by mohly desku nějak ozvláštnit. Ať už rockovější kousky typu „Children of the Night“ z dvojky, spídovky jako byla „Falling“ na minulém albu, anebo něco jako byl trochu rozjuchaný cover „Number one“.

5. 02. 2021 23:27

- mr.deadhead

In The Night je skvělej kus muziky. Takovej mix "starejch" a "novejch" DE. A dokáže to slušně rozhejbat. I když už to není tak hustý. Desku mám rád a dávám 8,5. Nasledující tragédii SIX nechám radši bez komentáře :(

4. 02. 2021 21:38