- Guns

Když jsem skoro před čtyřmi měsíci slyšel skladbu Give Me Mercy, tak skladba ve mě vlastně nic nezanechala. Ovšem když jsem slyšel A Cut Inside to už byla jiná. Hard rocková skladba s tajemnou možná až s Gotickou náladou, která nás vrací do dob začátků. Asi nejblíže k Love. Jelikož já mám rád hodně Post Punk, tak mám úplně nejraději období The Southern Death Cult, Death Cult a období prvních dvou desek Dreamtime, Love a ještě hodně Sonic Temple. Hlavně kvůli kytarám, které dají tak vzpomenout na desku Love a současně hrát podobně jako na Electric. Tak jsem byl mile překvapen, že se touto písni celkem i vrací k tomuto období, což mě dost nahlodalo se na novou desku těšit. Když deska vyšla, tak jsem byl mile překvapen, že se celá nese v takové smutné, temné atmosféře. První píseň Mirror je hodně silná hlavně díky naléhavosti Ianova hlasu. Ovšem hudební služka, je také dost silná. Marně přemýšlím jestli se dá vůbec přirovnat k nějaké ze starých písniček. Má takovou zvláštní atmosféru a vyznění, že vůbec nevím. Ona celá deska zní hodně zvláštně. O druhé skladbě jsem už psal. Trojka Vendetta X je též hodně podařená věc, která by se na desce Love určitě neztratila. Opět zde funguje všechno jak má. Give Me Mercy je první písní, která má trochu líbivější formu i když furt se v ní skrývá tajemnější nálada. Dobrá skladba. Jinak tomu není ani u skladem Outer Heaven, Knife Through Butterfly Heart a Impermanence. Knife Through Butterfly Heart má hodně silný refrén a sólíčka. Vyznění v tom refrérnu a v sólíček mě trochu navrací do sedmdesatých let. Ale kam? Možná Stargazer od Rainbow? Či snad Kashmir od Zeppelínů? No to je fuk. Hodně silná skladba. Impermanence to je pro mě asi nejlepší skladba. Má v sobě hodně Post punkovou náladu a hlavně pěkně nahlas vytaženou basu, jako za starých časů. A kytary ty také znějí, tak jak třeba na Love. Více takových věcí prosím. To je to co na The Cult mám strašně rád. Proto jsem byl celkem naštván, kam se kapela posunula na desce Electric. Začala hrát „obyčejný“ Hard rock a Ian zněl daleko hruběji. Trochu mě to připomínalo kapelu Danzig. Jak hudebně, tak po stránce zpěvu. Kolem téhle desky ovšem vyšli výborné skladby jako Love Troper a Zap City, které v sobě nesly to kouzlo předchozích dvou počinů. Naštěstí na Sonic Temple se zase navrátili výborné melodie jako z desky Love. Bylo to příjemné propojení tvrdosti Eletric a melodičnosti Love. Poslední věcí je píseň podle které je pojmenována tato deska. Náladou by se dala asi přirovnat s Brother Wolf; Sister Moon. Není to špatná píseň, ale z nějakého důvodu mi moc nesedí. Má ale dosti mrazivou atmosféru. Z desky jsem stejně jako u Skid Row velice nadšen. Deska se svým způsobem navrací k začátkům kapely. Je snad nejvíce posmutnělá a tajemná, co kdy kluci nahráli. Já jsem za to hodně rád. Ne že by předchozí desky až do Sonic Temple byly špatné, ale vracím se k nim hodně těžko i když vím a věřím, že jsou hodně kvalitní, ale už to pro mě nejsou ty The Cult, které mám nejradši a těžko se mi k nim dostává i když bych chtěl. Desku hodnotím stejně jako Pepsi devítkou. Více takových desek. Dobrá práce. Ještě bych mohl zmínit, dosti zvláštní obal, který asi dává smysl, když víme, co se na desce nachází. Jen škoda, že dovnitř nedali texty a že se nejedná aspoň o Digipack. To už je ale maličkost.

4. 11. 2022 18:13

- rumcajs

Recenzi můžu podepsat. Já bych asi i bod přidal, ale ta devítka je v pohodě. Mám rád jejich osmdesátkové věci, věci po této éře moc neznám, a Choice of Weapon se mi nepodařilo prokousat, ale tohle je fakt paráda. The Cult jsou legenda, jejíž existence má stále smysl.

4. 11. 2022 11:11