Britští The Cult na sebe nepospíchají a nevydávají alba s takovou frekvencí, jako tomu bylo v nejslavnější době, ohraničené lety 1984 a 1991. Jak tvrdí jejich předák Ian Astbury, musí vždy přijít inspirace pro nový koncept, dostatečně soudržný a přitažlivý. To se mu povedlo a múza přišla jako dar z nebes ve chvíli, kdy The Cult hráli na jednom skandinávském festivalu. Kapela zažila polární den, kdy slunce nezapadlo za horizont ani o půlnoci a pro spirituálně založeného Astburyho to byl natolik silný zážitek, že se v jeho hlavě začala rodit idea pro novou tvorbu. „Byly tři ráno a pořád svítilo slunce. Lidé leželi v trávě, bavili se a popíjeli,“ popsal zpěvák okamžik, který na něho silně zapůsobil. I proto název „Under The Midnight Sun“ dostává konkrétní význam, který The Cult balí do typického tajemna, jež je provází celou kariéru.
S diskografií Britů to není úplně jednoduché. Jestliže v první polovině osmdesátých let startovali jako gothic rocková kapela, coby souputníci The Mission nebo Fields Of The Nephilim, druhé album „Love“ ukázalo hitovější ambice. The Cult je plně rozvinuli v době vydání desek „Electric“ a zejména „Sonic Temple“, na kterých ukázali, že umí složit i stadionové hitovky. Byli hozeni do party s Guns N`Roses (však bubeník Matt Sorum utekl k Axlově partě), Aerosmith, Mötley Crüe a dalšími podobnými kapelami. K těm The Cult úplně nepatřili a uniknout této nálepce se snažili v devadesátých letech seč mohli. Zejména na eponymním albu z roku 1994 vytvořili podivně zhulenecký mix alternativního rocku, grunge a klasického hard rocku, což ukázalo jejich další tvář. Překvapili i v roce 2001, kdy vypustili nečekaně tvrdou desku „Between The Good And Evil“, což byl konec jejich vývoje, leckdy přitažlivého, leckdy zbrklého. S poněkud nevýraznou „Born Into This“ se začali pomalu vracet ke kořenům, nejčastěji do dob desky „Love“, ač s moderní příchutí. I novodobá alba ukázala, že kapela je pořád výraznou silou na scéně, už jen proto, že i po bezmála čtyřiceti letech má stále co říct.
Bylo tomu tak na posledních albech „Choice Of Weapon“ a „Hidden City“, je tomu tak i na „Under The Midnight Sun“. Nejdůležitější zjištění je fakt, že The Cult sil ani v nejmenším neubývá. Když novinku srovnáme s některými alby z minulosti (konkrétně s „Dreamtime“, „The Cult“, „Born Into This“ i „Between The Good And Evil“), je možné konstatovat, že kapela má letos silnější formu. Astburyho hlas je stále pevný, pořád evokuje reinkarnaci Jima Morrisona a je naléhavý jako v nejsilnějších chvilkách. Ač deska obsahuje jen osm skladeb, po stránce kompoziční se The Cult vrací k tomu nejtradičnějšímu, co v minulosti dokázali a to na tradičně vysoké úrovni. Na „Under The Midnight Sun“ někomu mohou chybět velké stadionové hity typu „Fire Woman“ či „Sweet Soul Sister“, ale o tom podstata kapely nikdy nebyla. Pro Astburyho partu to byla lákavá odbočka, úkrok směrem ke světské slávě, ale duše The Cult byla vždycky jinde.
„Under The Midnight Sun“ nepostrádá hardrockovou údernost, která ji může spojovat se „Sonic Temple“, důležitější než tento aspekt je atmosféra nahrávky. Ta je znovu tajemná, dotýká se ezoterična a spiritismu, což prostupuje celou desku. Nejsilněji je to cítit v titulní věci, která stojí v závěru jako vyvrcholení alba a nejlépe shrnuje podstatu kapely. Dotek magičtějších věcí je znát i v ostatních položkách. Nepřekryjí jej masivní tvrděrockové riffy Billyho Duffyho v „A Cut Inside“, protože skladba je obklopena éteričtějšími věcmi, úvodní „Mirror“ nebo především magickou „Vendetta X“, v níž se The Cult halí do halucinogenního oparu, který jim za neobytného pocitu šamanského rituálu vždy tolik slušel. V takových věcech Billy Duffy rezignuje na riffy a svou kytarou vyšívá zvukomalbu, podobnou tomu, jak kapela působila v začátcích, když přišla s průlomovým singlem „She Sells Sanctuary“. S „Under The Midnight Sun“ jako by se na řadě míst kruh uzavíral. „Give Me Mercy“ nebo „Outer Heaven“ vytahují spíše melodičtější zbraně a komerčnější aspekt, „Knife Through Butterfly Heart“ těmto skladbám kontruje zatěžkanou, psychedeličtější atmosférou, podmanivou a přitažlivě tajemnou.
The Cult po šesti letech rozhodně nezklamali. Odklonili se ještě více od hardrockové tváře, ale tento krok není na škodu. V případě „Under The Midnight Sun“ jej vyrovnávají ezoterickou tváří, která byla leckdy přitažlivější než třeskutě hitová. Astburyho parta znovu objevuje svou pravou podstatu, ale s tím také dokazuje, že se jí vyhýbají příznaky stárnutí, jako kdyby měla namíchaný koktejl od šamanů, s kterými celou kariéru tolik koketovali
|
