8/10 - rublik05

Desku „Dragontown“ v žádném případě nelze považovat za sestru „Brutal Planet“. Je to spíše určitý přechodník mezi krátkou industriální etapou a následujícím hardrockovým obdobím, ve kterém se Alice Cooper cítí mnohem více jako ryba ve vodě a které trvá prakticky až do dnešních dnů. Ačkoliv industriální prvky na „Dragontown“ stále dominují, oproti „Brutal Planet“ se zde podstatně více projevují vlivy rocku a hard rocku, album je pestřejší, melodičtější, někdo by mohl říct i měkčí (já si to ale nemyslím), stále však platí, že tvrdší materiál Alice Cooper od té doby už nikdy nevydal. Úvod v podobě „Triggerman“ tentokrát není taková rána na solar, skladba je svižná, melodická, má tah na branku, pořádný industriál však začne až s druhou položkou „Deeper“, která jako by vypadla z předchozího alba. Těžkotonážní riff, dunivá basa, plíživé tempo, strašidelná atmosféra, vynikající sólo v závěru, zkrátka velice povedená záležitost. Lehce melodičtější titulní „Dragontown“ má taktéž výbornou atmosféru, tento typ industriálních pecek Cooperovi zkrátka neskutečně sedí. Se „Sex, Death and Money“ se dostáváme k malinko jinému hudebnímu stylu, svým vyzněním ve mně skladba evokuje tvorbu Marilyna Mansona, song má zajímavý, zvráceně podmanivý nádech, takže jsem ho Cooperovi zbaštil i s navijákem. Tvrdý, ale melodický „Fantasy Man“ ukazuje právě onu hardrockovou tvář desky, v přímém protikladu je pak následná, hrůzu nahánějící „Somewhere in the Jungle“. Další delikátní záležitost. „Disgraceland“ je za mě takový rockový ústřel, asi bych se bez ní obešel, nicméně své místo na albu si obhájit dokáže, minimálně jako pocta Elvisovi. O něco víc na mě zapůsobila mocná a nekompromisní „Sister Sara“, po níž přijde na řadu jediná balada tohoto alba, nádherná „Every Woman Has a Name“. Závěr kolekce je tvořen spíše obyčejnějšími a méně výraznými kousky, platí to jak u „I Just Wanna Be God“, tak i u „The Sentinel“, ty prošumí a nic nezanechají, jediná „It´s Much Too Late“ zaujme svou uvolněností a příjemnou náladou. Jen škoda, že nebyla zařazena jako poslední, bylo by to takové fajn rockové vydechnutí po té masivní riffové náloži. I přes veškerou mou skepsi jsem si moc užil jak „Brutal Planet“, tak i „Dragontown“. Obě fošny mě neskutečně baví svou odlišností, tvrdostí, nekompromisností, líbí se mi natlakovaný zvuk, řízné kytary, a samozřejmě také Cooperův drsnější hlasový projev. Moc mě tohle Cooperovo industriální období baví. Vůbec mi nejde do hlavy, že se v té době Alice nesetkal s pochopením a obě desky u fanoušků víceméně propadly. Vždyť daný materiál perfektně obstál ve zkoušce času, alba se i dnes poslouchají výborně. Vlastně se jedná o takové utajené klenoty Cooperovi obsáhlé diskografie.

4. 06. 2025 9:08