Při vydání osmého alba se Stratovarius mohli vesele ohánět pádnými argumenty, že ne všechno jejich konání musí nutně trpět stereotypem. Za prvé, poprvé ve své hvězdné etapě se letopočet mezi edicí dvou po sobě jdoucích desek posunul o víc než jeden rok. A nutno přiznat, že delší čas na přípravu vrchnímu principálovi Tolkkimu prospěl. Stratovarius opět šlapou rychlosti světla na paty a opět se stejným zanícením a švihem jako v dobách „Episode“. Za druhé, Stratovarius změnili vydávající firmu a ocitli se u Nuclear Blast. Kdo ví, co všechno bylo obsahem smlouvy, či zda jen Stratovarius chtěli udělat novému vydavateli radost. S materiálem, který z nich vypadl, se to určitě zadařilo. Bodejť by si u Nucleárů nemnuli ruce, když první společný počin lze bez ostychu označit jako výběr toho nejlepšího, co na své cestě Stratovarius spáchali. Ano, znovu se vaří z osvědčených ingrediencí, znovu je koncepce desky postavena na bytelném kvapíkovém základu, progresivně barevných laskominách i cukrové baladické polevě. Snad jen ta třešnička v podobě instrumentálního tracku by mohla příznivcům dogmat a osvědčených schémat scházet. A že by snad vadou na kráse mohl být fakt, že kronikáři mohou klidně začít ukazovat na konkrétní historické kroky a pasáže, ve kterých se Stratovarius opakují? Inu, mohlo, ale když ono se to tak dobře poslouchá… Za třetí, Timo Tolkki zase jednou poskytl prostor pro realizaci i někomu dalšímu, v tomto případě klávesákovi Jensi Johanssonovi. Změn vskutku celá řada. Na to, že „Infinite“ je dalším naprosto typickým a předem odhadnutelným albem, se dá říct, až nezvykle moc.
První moment, který vám dozajista padne do oka, je obal desky. Obrázek z dílny Dereka Riggse by víc než samotnou hudbu mohl pro budoucnost charakterizovat spíš rozervanou a neklidnou duši Tima Tolkkiho. Působivým motivem souboje dvou světů, špinavého materiálního a čistého duchovního, si Stratovarius sáhli na vrchol i po grafické stránce. Hudebně se Stratovarius (po pocitově temnějším „Destiny“) znovu vrátili k pozitivním a rychlým melodiím i tradici svižných, tahavých otvíráků, které zabírají už na první poslech. „Hunting High And Low“ je tradiční rychlá a melodická stratodroga, šitá na míru skandujícímu davu. A budeme-li se držet osvědčeného řazení, do stejného ranku patří i ohromující souboj kláves a kytary „Millenium“, „Phoenix“ s parádní melodií, Johanssonova „Glory Of The World“, lehká (až se chce napsat komerční…) „Freedom“. Jakýsi rychlostní mezistupeň představuje vláčnější „A Million Light Years Away“, jedna ze dvou věcí, které lze s klidem zařadit do kategorie obyčejné. Nezbytnou roli v životě Stratovarius hrají i pompézní, nadýchané a pokud možno co nejkošatější pocitové záležitosti. Na „Infinite“ si to mezi sebou rozdávají neomezeně bombastická, rozevlátá, snová „Mother Gaia“ s trochu svižnější „Infinity“ a souboj je to víc než vyrovnaný. Závěrečná tečka v podobě sladké „Celestial Dream“ byla asi nezbytná, ovšem po té předchozí smršti je tahle skladba tak trochu chudý příbuzný. A tip na nejžhavější hitovku? Cokoliv…(vyjma těch dvou zmíněných pokulhánků).
Jak je u Stratovarius zvykem, dalo by se říct znovu nic nového pod sluncem. Rozepisovat se o perfektních výkonech, strhujících soubojích či povedených melodiích je omíláním stále toho stejného. Přesto tomu stokrát ochutnanému dokázali Stratovarius na „Infinite“ dát přirozenou radost, šťávu a jiskru v takovém množství, že se jedná o další z vrcholů jejich tvorby.
Po skončení masivního turné k „Infinite“ Stratovarius oznámili, že si dávají na čas pauzu. Těžko však bylo možné předpokládat u těchto workoholiků, že by se jen tak povalovali s vodkou pod polární září. Timo Tolkki i Timo Kotipelto v mezidobí vydali svá sólová alba a objevilo se i „nové“ album Stratovarius, příznačně nazvané „Intermission“ (přestávka). Kromě čtyř nových (standardních – rozuměj výborně poslouchatelných) skladeb na něj kapela zařadila cover verze a bonusovky z různých verzí svých řadových alb. „Intermission“ se tak paradoxně mohlo stát měřítkem kvality celé éry Stratovarius. Pokud totiž máte odvahu sesypat na jedno album skladby, které se nevešly do playlistu na řadovkách a ono se z takovéhle směsky vyklube solidně našlapané dílo, leckde bez ostychu srovnáváno s řadovými alby kapely, o čemsi to svědčí, co říkáte?
|
