Řekne-li se A, mělo by se říct i B. Pokud jsem v souvislosti s komentáři členů Stratovarius k prvnímu dílu „Elementů“ naznačoval, že možná již tehdy protmavovalo vztahy uvnitř kapely jisté napětí, je nutno dodat i to, že z veškerých vyjádření budoucích „vzbouřenců“ Jörga Michaela a Tima Kotipelta byla cítit i úcta ke svému principálovi. A tak, i když to možná pod pokličkou začínalo vřít, navenek stále precizně fungující stroj mohl říct svoje „B“ ve vyprávění o základních životních prvcích. Voda a oheň svůj prostor už dostaly, řada přišla na zemi a vzduch. A teprve tehdy, položíme-li obě části konceptu vedle sebe, dostaneme kompletní obraz Stratovarius. Tak, jak díl první byl zaměřen spíš na bombastičnější a rozmáchlejší kompozice, tak základ dílu druhého se vrací ke kořenům, rychlosti i určité syrovosti. I když, pochopitelně, se kapela důkladně pověnuje i emotivnějším záležitostem, ve kterých tentokrát sází spíše na křehčí formu bez výraznější okázalosti.
„Elements Pt. 2“ je i jednou z mála desek, kde se dá hovořit o tom, že se Stratovarius vyhýbají zaběhlému schématu řazení alb. Tentokrát žádný chytlavý otvírák, ale pěkně robustní a přitom podmanivé valivé tempo, těžkotonážní, sebevědomá píseň s dotekem orchestrálnosti, atmosféra na pomezí majestátnosti a deprese. Drsně epická „Alpha & Omega” by se neztratila ani na prvním díle elementů a tvoří naprosto přirozený přechod mezi oběma částmi (nabízí se otázka, proč Elementy nevyšly jako dvojcédéčko, šlo by o naprosto přirozený krok…). Postupný návrat ke speedu odstartuje svižná šlapavka „I Walk To My Own Song“. Vzhledem k tradicím by téhle písni slušelo načnout větrně-zemní kolekci, příslušnost k hymnám typu „Eagleheart“ či „Hunting High And Low“ je patrná, snad jen refrén není tak typicky vyřvávací. Stratovarius se vrací do rychlé minulosti s dospělým výrazem, bez nutnosti využívat orchestrální pozlátka a tak významnou roli zase hrají instrumentální souboje, do kterých se vydatně zapojuje i Jörg Michael se svojí palbou.
To nejlepší ale přišlo s dalšími razantními kousky. Ryzí a dokonalý power metal v „I´m Still Alive“ coby tradiční a nezaměnitelná vizitka skupiny. Rychlé, chytlavé, …, perfektní. Dynamická „Awaken The Giant“ s masakrujícím jednoduchým riffem, na poměry Stratovarius velice hrubá záležitost. Ovšem s ohromnou silou. Mistrovská klávesová práce Jense Johanssona v další rychlovce „Know The Difference“. A konečně v podobně hutném a mohutném vzoru jako „Awaken…“ uhrančivá „Dreamweaver“ s nádhernými vokály.
Moc se mi líbí tahle agresivnější poloha Stratovarius. Asi z toho důvodu mi pomalejší věci na téhle desce přijdou až nepatřičně jemné. Snad jen kluci chtěli naředit to neudržitelné napětí, které sálá z rychlejších či tvrdších písní. Vydrážděn na nejvyšší míru mi přijde trochu líto, že Timo Tollki měl potřebu ze sebe dostat i jemnější, utlumovací emoce. A jen proto nejdu s bodováním až na strop.
Práááásk! Nedlouho po vydání desky „Elements Pt. 2“ přišel šok. Přes všechna pozitivní prohlášení o vzájemném spojení uvnitř kapely Timo Tolkki z kapely vyobcoval Jörga Michaela a Tima Kotipelta. Tím spustil kolotoč tu více, tu méně uvěřitelných chaotických událostí a bulvárních příběhů. Počínaje angažováním zpěvačky Miss K., která stačila zapózovat na několika reklamních fotkách, aby zase zmizela (i přes Tolkkiho ujištění, že se jejich cesty v budoucnu ještě protnou, jsem marně pátral po jakýchkoliv společných aktivitách) v propadle dějin, až po poměrně kuriózní historku, kdy údajně Timo Tolkki svolal zbytek kapely k práci do studia a jediný, kdo se dostavil a marně čekal i na samotného Tollkiho, byl vyhozený Jörg Michael… (za reálnost této story ale ruku do ohně nedám :-) ).
Na fanoušky Stratovarius postupně čekaly i dobré zprávy. Duševní chorobu, která byla příčinou podivného chování Tima Tolkkiho se podařilo zpacifikovat. Tváří v tvář faktu, že Timo Tolkki nebyl zcela zodpovědný za své stavy a jednání, se podařilo obnovit (poměrně křehké - jak se později ukáže) spojenectví mezi hlavními hrdiny kapely a spustit další kapitolu legendy jménem Stratovarius.
Dlouhá léta si člověk mohl klást při hudbě Stratovarius otázku, zda lze dokonalost udělat ještě dokonalejší. A s chutí mohl hledat odpověď v hudbě Tima Tolkkiho a jeho kumpánů. Dnes, s odstupem času lze říci, že prostřednictvím Elementů (zřejmě definitivně) skončila (studiová) vítězná éra kapely nebo alespoň její hvězdné sestavy. Nutno dodat, že tečka to byla velice povedená.
|
