Nahrávka „Vet´n´Roll“ kapely Vetrol by z pohledu recenzenta mohla patřit do kategorie těch vděčných. Poměrně brzy je jasné, kam že se cesty Vetrolu ubírají (kapela sama neváhá použít nálepku „agro“), záhy je i zřejmé, že jeden vezme zavděk každým střípkem pozitivna, leckdy dost pracně vydolovaným. Žádné složité laborování, x-té naposlouchávání, vychytávání detailů či pátrání po originalitách a následně náročné pronikání do nezvyklých zákoutí. A navíc (bohužel) nejednou člověk zakopne o vylomeniny, na kterých by se dal krásně brousit ostrovtip a které přímo vybízejí k tomu, aby člověk tvůrcům a interpretům v jedné osobě pěkně vyprášil kožich. Berte to tedy spíš jako vliv skvrn na slunci, než příjemně strávených chvil, že (i když k tomu občas nemám daleko) nemám chuť Vetrol rovnou sestřelit z povrchu zemského.
První veskrze pozitivní (a vlastně jediný) vjem nepřišel kupodivu sluchovodem, leč přes zrak a hmat. Vetrol si dali záležet na vizuální podobě bookletu. Nenáročné, ale přitažlivé. Až do chvíle, kdy jsem se hlouběji ponořil do textové přílohy. Pak mi zlehka začal běhat po zádech mráz. Texty neobratné (např. „Špatný den“), bezradné („Zlý znamení"), slizké („Plnejkejbl“), zoufalé (především „Rocker“). A tak zbývalo jedině, že alespoň hudbou by Vetrol mohli situaci zachránit. Bohužel, ani ta příliš kladů nenabízí. Jednoduchý a nenáročný kříženec řekněme rocku, punkrocku s vlivy starodávného heavíku, navíc stereotypní, nenápaditý a strohý. Příliš se toho neděje a když už začne, může být docela zle. Dá se zavzpomínat na staré dobré SPS („Smrt“, „Plnejkejbl“), jenže na rozdíl od bezpohlavních Vetrol měli SPS (bavíme se o první půlce devadesátých let) vlastní názor a výraz. Sem tam zazní potencionálně zajímavá kytarová vyhrávka (kytary jsou to jediné, na co jsem u Vetrol ochoten zpozornět), které sice působí poměrně archaicky, ale dokážou zaujmout. Nicméně zpravidla se vzápětí utopí v naivních a nevýrazných vokálních linkách.
Jako varování může působit i fakt, že ve chvíli, kdy Vetrol vsadí na vokální schopnosti hostující Hany Lingrové („Ledová smršť) a nabídnou jí jednu z nejšlapavějších melodií desky (jako bych slyšel Hudbu Praha), neuhnou ze svého bigbítu ani o chlup a ve finále je tahle kooperace (a že obvykle nedá zpívajícím ženštinám moc práce mě přetáhnout na svojí stranu…) poměrně nelahodná. Soud, nakolik je to zásluha hudby a nakolik samotné Hany Lingrové ponechám na laskavém posluchači. Za co bych s chutí Vetrolu nasázel trojku z chování, je jejich smysl pro humor. Takže „Plnejkejbl“, „Rocker“ a „Rhandy Rhoads“ (ano, i tuhle retrospektivní poctu beru jako špatný vtip) ve mně dokázali jako jediné vzbudit výraznější emoce. Totální duševní sepse.
Takže všechno špatně? Ale ne. V rámci míchanice balastu a marastu působí závěreční „Vládci času“ docela bezprostředním a sympatickým dojmem. Doposlouchat se až k nim však vyžadovalo (alespoň v mém případě) solidní dávku osobní statečnosti a vytrvalosti. Záblesk naděje (hlavně díky kytarám) se dá najít ve „Zlém znamení“ či „Špatným dnu“. V globále však platí, že mi chybí myšlenka, výraz, osobitost, …, cokoliv chuťově podstatného.
Dvanácté cédečko v tuctu nepovedených. Nemám představu, koho (asi kromě nejbližšího okolí) má oslovit a nemám ani představu, jaké (a zda vůbec) s ním Vetrol mají (přítel Lenin by řekl, že si kluci jen chtěli udělat radost…) nějaké ambice. A ani zaštítění „agro stylem“ to neřeší. To, že po světě fungují kapely, které jsou schopny s trochou nadsázky udržet masu posluchačů pomocí tří akordů, vytrvale omílaných po desetiletí, ještě neznamená, že se tenhle způsob dá provozovat bez špetičky charisma.
A nebo že bych už byl tak zmlsanej?
|
