Glam metal. Hair metal. Metal pro holky. Možná teď tvrďáci obrací oči v sloup. Přiznám se, že jsem tuhle kapitolu považoval ne snad za definitivně uzavřenou, ale přece jen za momentálně těžce okrajovou. Švédští Danger ve mně nabudili dávno zapomenuté vášně. Myslím, že by byla chyba opomíjet tuhle tvář „tvrdší“ muziky. A tak se pojďme v dalším seriálovém putování vydat po stopách reinkarnované šelmy, jedné z nejvýraznějších glamových (či, chcete-li, hardrockových) kapel, dánsko-americké party White Lion.
V roce 1982 vyrazil Michael Trampenau, zpěvák popové kapely Mabel (se kterou se zúčastnil „Eurovision Contest 1978“) z Dánska do New Yorku. Zde, již pod pseudonymem Mike Tramp, narazil na kytaristu Vitta Bratta a základ budoucí úspěšné kapely byl založen. Tohle jsou (respektive byli) základní a nejdůležitější kameny, na kterých White Lion kdy stáli. I přes to, že se v sestavě kapely objeví taková jména jako Greg D´Angelo (ex-Anthrax) či Dave Spitz (neplést s anthraxáckým bráchou Danem!), kterého můžete najít v řadách Impellitteri, Great White či epizodně v Black Sabbath. Přesto dvojka Mike a Vitto tvoří jádro, kolem kterého se točilo (a v případě Mika už zase točí) to zásadní ve White Lion. Plačtivý hlas Mika je hodně specifický a naprosto nezaměnitelný, famózní kytarová hra Vitta je přitažlivá a nápaditá, tihle dva se podepsali snad pod všechny skladby „starých“ White Lion a melodie, které z nich vypadli, jsou velice chytlavé.
Debutové album nabízí přesně tu náladu, nápady i charakteristické postupy, na které White Lion budou sázet po celou svojí kariéru. I přes to mělo poměrně složitou cestu na světa a i dnes má pro fanoušky kapely relativně raritní nádech. White Lion podepsali v roce 1983 smlouvu s firmou Electra, ta však po poslechu nahraného materiálu smlouvu utnula a dala od desky ruce pryč. O rok později se jí ujali v Japonsku a zpátky za oceán „Fight To Survive“ dorazilo o další rok později, kdy se na trhu objevilo zásluhou firmy Grand Slam Records. Ta však pár měsíců po vydání zkrachovala… Příznivci šotků a lehkých faux pax zajisté ocení i pověst, že v bookletu jako členové kapely vesele pózují už zmínění D´Angelo i Spitz, kteří se však ke kapele připojili až v době páchání promofotek, kdy nahrávka byla kompletně hotová.
Poslechnete-li si „Fight To Survive“, možná si zaklepete na čelo, co za koumáky tehdy sedělo v Elektře (po bitvě je každý generál :-)…). Hitový potenciál skladeb „Broken Heart“, „Fight To Survive“, či „El Salvador“ je přímo hmatatelný. A i přes to, že White Lion díky Mikovi zněli, znějí a asi i vždycky budou znít poměrně sladce, vyplatí se hledat jejich temnou stranu. Tradiční (a v podstatě nabízející se) téma „zlomených srdcí“ samozřejmě přijde již v úvodní „Broken Heart“ (ke které se White Lion ještě vrátí na svém nejlepším albu), ale třeba pochmurné téma titulního songu s pseudoagresivní náladou a šlapavým tempem či dravá pocitovka „El Salvador“ ukazuje, že kapela nemá tendence se podbízet lehkými a prvoplánovitými popěvky. Největší kouzlo téhle desky tkví v tom, že i přes to, že písně White Lion jsou (a budou) psány poměrně „pravidelně“ a odhadnutelně (sloka, sloka, refrén, sólo…), deska nenudí. Je plná výrazných melodických refrénů, nezbytného a v každé skladbě přítomného - tu lepšího, tu ještě lepšího - kytarového sóla, velice přehledného a čitelného zvuku. Dočkáte se skandovatelných halekaček, šlapavých skladeb, pohodového hard rocku i vaty. Největší tahák? Fantastický souboj akustické a elektrické klávesy, znásobený řezavým hlasem Mika Trampa a atmosférickými vokály v „El Salvador“. Největší propadák? Závěrečná balada „The Road To Valhalla“. I když je hlas Mika Trampa pro podobně ubrečené záležitosti přímo předurčen, přece jen je tady toho cukru strašidelně moc (nezbytné smyčce…).
Album možná trochu kontrastní, ale jasně definující styl a výraz, kterému se White Lion hodlají i v dalších letech pilně věnovat. Hodně nadějný debut, zapadající do atmosféry osmdesátých let.
|
