Když se objevily první zprávy u comebacku White Lion (a to bylo již v roce 2003), hovořily o tom, že se kapela vrátí v původní sestavě. Nestalo se. Když se znovu začalo mluvit o tom, že Mike Tramp chce probudit spícího bílého lva, bylo jasné, že druhá zásadní persóna kapely, kytarista Vito Bratta, o něco podobného nejeví sebemenší zájem. A tak před vydáním desky „Return Of The Pride“ nezněla jenom otázka, jestli půjde o smysluplný návrat, ale i zda jsou White Lion schopni existovat bez typického Vittova skladatelského i kytarového rukopisu. A odpovím-li na druhou část otázky kladně, odpověď na první část otázky se už sama nabízí. Takže ano, neúčast Vitta není nijak zvlášť patrná. A ano, kéž by každý z návratů byl alespoň na takovéhle úrovni.
Abych snad ve vás nevzbudil přílišná očekávání, jedním dechem dodávám, že nová deska kvality přelomových opusů „Pride“ ani „Mane Attraction“ nedosahuje. „Return Of The Pride“ je takovým malým kompromisem mezi oběma zmíněnými deskami. Na straně jedné White Lion omládli. Silně personálně a lehce i hudebně. Vysoké procento lehkých, uvolněných melodií táhne kapelu do jejich raných let a White Lion zní svěže, zapáleně a radostně. Na straně druhé se pokusili navázat na vyzrálost z předrozpadových dob a na novince se objevují i rozmáchlé a bohaté kompozice. Které sice neruší zaběhlé konvence, ale aspoň dodají desce nezbytnou dramatickou šťávu.
Osobně (coby vyznavači komplikovanější tváře White Lion) mi daleko víc sedí první polovina desky. Úvodní „Sangre De Christo“, dokonale navazuje na cestičku, kterou si kapela prošlápla na „Mane Attraction“. Členitá záležitost s nervní kytarou, dokazující, že Jamie Law by mohl být důstojným Vittovým nástupcem. Píseň, která je silně podmanivá v pomalé pasáži a velice útočná v rychlých momentech. I téma, propojující existenční a historické otázky v duchu „kdo jsme a kam jdeme“, zapadá do filozofických nálad White Lion. Spolu s monumentální „Battle At Little Big Horn“, vzdávající čest původním obyvatelům Ameriky, tvoří nejzásadnější vrcholy alba.
Největší rozdíl proti minulosti se projevuje v intenzivnějším využití kláves. Ať už v rozmáchlé „Dream“, kde White Lion zachovali svojí tradiční melodičnost, ale přitom zní velice vyspěle (trochu mi to připomíná vyzrálou zkušenost, známou už z nového zpracování letitého hitu „Broken Heart“), či ve šlapavé „Set Me Free“. Nebyli by to White Lion, aby na desku nezařadili plačtivou baladu na téma „ty a já“ (Never Let You Go“, „Take Me Home“). Co by u jiných mohlo vyznít jako banalitka, to jednoduše k trampovcům patří a přiznávám, že pokud by snad někdy White Lion na tuhle strunu rezignovali, něco důležitého by chybělo. Nebyli by to White Lion, aby si nestřihli vyloženě rádiové skladby (zejména pak druhá polovina desky). Naštěstí jim nechybí nadhled a vyzrálost a navíc splňují vše, co od kvalitní hard-rockové kapely lze očekávat.
Oproti (téměř) zaběhlým pořádkům tentokrát White Lion nevsází na hity. Nejsilnější momenty jsou poněkud nehitové a z těch svižnějších a přístupných momentů by šlo vsadit prakticky na cokoliv. Mike Tramp za léta v hudebním byznysu hlasově ohromně vyspěl a nováčci v kapele mu zdatně sekundují. Ti, kteří na White Lion ulítávali před dvaceti lety (to to letí) můžou jásat. Kapela se dokázala hrdě vrátit. A i když její hard rock nepřináší nic nového, velice dobře se poslouchá. Tak věřím, že má hodně co říct i těm později narozeným.
|
