Když se řekne Dorothea Pesch, možná někteří jedinci zaváhají. Použijeme-li tradičnější Doro, věřím tomu, že se nenajde člověk, který by si někdy čuchnul k metalu a přitom mu jméno této dámy nic neřeklo. Dorotka právě výročním koncertem oslavila čtvrtstoletí svého působení na scéně. Jak ten čas letí… Myslím, že by byla velká škoda propásnout příležitost, jež se sama nabízí a nepřipomenout si raná léta kariéry jedné z nejlepších metalových zpěvaček. Léta, která jsou zaznamenaná na čtyřech řadových albech kapely Warlock. Kapely, jejíž songy Doro dlouhá léta nevypustila ze svého živého repertoáru. Kapely, která se u příležitosti oslav znovu v původním složení sešla na pódiu.
Rudy Graf, Peter Szigeti, Michael Eurich a Frank Rittel. Stojí za to si připomenout tahle jména. Tato čtyřka oslovila zpěvačku Dorotku, působící v kapele Snakebite, s nabídkou na spolupráci. Následovalo intenzivní, plodné, hektické a úspěšné období. Období, které však přineslo i kupu problémů, které vyvrcholily rozpadem kapely a vymazáním jména Warlock z metalové mapy. A v době, kdy Warlock psal poslední řádky své existence, již v kapele nebyl nikdo z jejích zakladatelů…
Ale zatím jsme na začátku. Píše se rok 1984 a Warlock (po demu a následném singlu „Without You“) přichází se svým prvním albem „Burning The Witches“. Nejrychlejším, nejhlasitějším a nejtvrdším albem v historii kapely (i když se o tahle nej může úspěšně přetahovat s následujícím „Hellbound“). Albem, které naprosto věrně odpovídá době a podmínkám svého vzniku. S ne úplně ideální produkcí, s hrubým, ušpiněným zvukem, agresivní zabijáckou silou a devíti songy, mezi kterými netřeba rozlišovat mezi nejlepším či nejhorším. Bezesporu kultovní nahrávka, dokonalá jako praktická ukázka přístupného heavy metalu osmdesátých let.
Pumelice mezi světla přijde hned v úvodní „Sign Of Satan“. Dynamická, razantní záležitost, drásající Dorotčin zpěv i její prazvláštní akcent. Syrová porce hrubé a rychlé muziky, na hony vzdálená líbivým hitům z posledního alba Warlock. Přímočará jízda s jednoduchým a přitom chytlavým (i když monotónním) riffem a výrazným kytarovým sólem v „After The Bomb“ i podobně laděné „Dark Fade“. Které sice spolehlivě rozpohybuje krční svalstvo, ale také postupně sklouzne do stereotypu. V jednoduchosti je síla – „Homicide Rocker“ nabídne svižný hard rock / metal se skvěle štěkající Doro i pěveckou, minimalisticky střízlivou podporou ostatních členů kapely. A lze sem zařadit i odsýpající „Metal Racer“, ve kterém vynikne především útočný Dorotčin zpěv („Burning The Witches“ je nejlepší ukázkou agresivity Dorotčina hlasu). Závěrečná dvojka „Hateful Guy“ s výbornou rytmikou i rozvážnější a tím lehce vymykající se „Holding Me“ podtrhují vše již vyřčené.
Strategicky působí zařazení balady „Without You“ doprostřed alba. Warlock (potažmo Doro) zde spáchali jednu z nejlepších balad svojí kariéry, sladkou a řezavě ostrou, nekompromisně útočnou i citlivou zároveň. Pokud bude někdy v budoucnu Dorotce vyčítáno, že zejména její pomalejší kousky mají sklon ke komerčnosti, tady je ukázka toho, že to jde i jinak. I když píseň zpomalí divoké tempo desky, pořádně zahustí atmosféru. A budeme-li za každou cenu hledat vrcholy, tady je první.
Ten druhý přijde v titulní „Burning The Witches“. Další strhující jízda, která dokonale demonstruje metalové kořeny kapely. Prostá veškerých komerčních úliteb, kašlající na trendy i na jakýkoliv náznak umělé (i když později fungující) snahy o hitovost.
Stará škola pravého metalu. Deska, která ctí německé kořeny - pokud vám při poslechu na mysl přijde acceptovské „Balls To The Wall“, ničemu se divit nebudu. Neučesaná a spontánní věc, která sice není bez chyb (zejména schopnost včas se zarazit brání tomu, aby sklouzla do jednotvárnosti), ale ze které stříká upřímnost a potenciál kapely (který postupně bude systematicky rozmělňován) na všechny strany. Deska, na které si Warlock dělají to, co sami chtějí a na které kapela funguje jako jedno tělo, jedna duše. A proto je tahle deska tak silná.
|
