Album „Hellbound“ by se dalo shrnout jedinou větou. Tam, kde Warlock skončili na své prvotině, přesně tam pokračuje díl druhý. Jak jednoduché. Alespoň na první pohled. Albem „Hellbound“ totiž vyvrcholilo bezstarostné období kapely, charakterizované nespoutanou, nepodbízivou a syrovou muzikou. Během následného turné se z kapely poroučel kytarista Rudy Graf. Rozseknout, zda příčinou jeho odchodu byl kolotoč, který se kolem Warlock roztočil, či diktátorské rozhodnutí manažera se mi, i přes intenzivní očuchávání různých historických pramenů a výpovědí zainteresovaných, nepodařilo. A tak s ohledem na příští směřování kapely považuju za podstatné alespoň připomenout Dorotčinu vzpomínku na Rudyho, coby vrchního skladatele kapely. A pominout nelze ani zmínky o tom, že počínaje albem „Hellbound“ se ve studiu místo kmenového stavu občas realizovali nájemní hráči, bez odmlouvání plnící pokyny nahrávací společnosti. Svět chce být klamán… ?!?
Ať tak nebo tak, je loučení s bezprostřední a neomezenou tvrdostí a agresivitou další povedenou kapitolou (ne snad, že by následující „líbivější“ desky byly nepovedené :-) ) v éře Warlocku. Další z Dorotčiných memorabilií se otírá o to, co jí muzikantský život přinesl. Jistě ne náhodou se vyznává ze své lásky k Judas Priest, se kterými najednou mohla okupovat jediné pódium. „Hellbound“ je tvorbě těchto velikánů docela blízké. Největší (a vlastně jediný podstatný) rozdíl oproti „Burning The Witches“ je ve výraznějším využití kláves. Zejména pak třeba v „All Night“ se stávají jedním z nosných momentů celé skladby.
Jistě ne náhodou má jedna z výběrovek Warlock název „Earth Shaker Rock“. Tak se jmenuje i jedna z z nejvypjatějších, nejdivočejších a nejuřvanějších skladeb v téměř speedovém tempu (platí nejen pro tuto desku, ale i pro celou kariéru) na „Hellbound“. Dokonalý reprezentant útočné formy kapely, následovaný dalšími rychlovkami „Hellbound“, či „Time To Die“ s divokým kytarovým soubojem a famózní Dorotkou, občas přecházející do fanatického jekotu (opět platí obecně). Výrazným okamžikem je obecné ubrání rychlosti. Velká část skladeb se odehrává ve šlapavějším středním tempu, ale na síle to desce rozhodně neubírá, viz. již zmíněná „All Night“. Že se Warlock nebrání (a ani v budoucnosti rozhodně nebude) líbivějším věcem, dokazuje rozvážnější a přístupná „Down And Out“ či nezbytná závěrečná balada „Catch My Heart“ s tklivou kytarou a kontrastem sladce podmanivého a hystericky vypjatého vokálu Dorotky.
Ačkoliv pro nepamětníky a zmlsance moderní agresivní muziky bude možné obtížné vychutnat a docenit syrovost a strohou sílu desky, ve své době šlo o jedno z nejpovedenějších heavy metalových alb. Řízné, načichlé thrashovou agresivitou, plné „nehitových“ nářezů a skvělých výkonů. Největší zážitek? Tradiční, ostré riffy, jednoduché metalově uřvané melodie, Doro, konkurující svým hlasem zdivočelé motorové pile a (opět) přesvědčivost celé desky.
|
