Kašlání na konvence a (s nadsázkou) porušování přírodních zákonů. Potrhlá image a energická muzika. Jedni ji s čistým svědomím označují jako glam metal, jiní přísahají na novou vlnu britského metalu, někteří neváhají použít výraz speedmetal či dokonce doom (ač nechápu…) a další se budou ohánět pop-metalem. Proč škatulkovat, když tu podstatnou formulaci kapela sama definovala na jednom ze svých alb – rock´n´roll se prostě nedá zastavit. Kupa hitů, z nichž některé patří k naprostým metalovým klenotům. Kupa hitů, ze kterých se v osmdesátých staly stálice zahulených parketů a ze kterých hromady zábavových kapel dokázaly díky počeštěným textům stvořit naprostý paskvil. Ale upřímně řečeno, k Twisted Sister mi tenhle potrhlý kolotoč (včetně toho, že i když od prvních krůčků kapely uplynulo víc jak pětatřicet let, nikdo nedokáže odhadnout, co tuhle bandu ztřeštěnců ještě napadne) naprosto sedí.
Troška nezbytného dějepisu na úvod. Počátky Twisted Sister se datují již v roce 1972, kdy kytarista Jay Jay French hodil první polínko pod kotel glamového kolotoče. V roce 1975 se k němu přidává druhý kytarista Eddie „Fingers“ Ojeda a o rok později přichází excentrická figurka, bez které by Twisted Sister nikdy nedosáhli svého úspěchu – zpěvák a autor všech (až na nepatrnou výjimku na posledním řadovém albu) skladeb Dee Snider. Ten sice nezanevřel na glamovou image, ale nasměroval kapelu do tvrdších vod. Inspirace je možné hledat u Motörhead či Alice Coopera, Dee Snider sám se o hudbě Twisted Sister vyjadřoval jako o mixu Slade se Sex Pistols. V roce 1978 se sestřičkovských čtyř strun chopí Mark „The Animal“ Mendoza a nejslavnějí sestavu kapely doplní v roce 1982 bubeník A.J. Pero. Tenhle výčet je nezbytný pro názornou demonstraci toho, jak dlouhé vybrušování rockového diamantu předcházelo krátké a intenzivní úspěšné explozi zvrácených sestřiček.
Ač kapela začala lokální vavříny (destinace New York) sbírat již s příchodem Dee Snidera, nenašel se ve Státech nikdo, kdo by byl kapele ochoten (až na pár singlů) vydat cédéčko. A tak Twisted Sister otočili naruby americký sen a vyrazili do Británie, kde pod křídly Secret Records nahráli svojí prvotinu „Under The Blade“. V souvislosti s touto deskou bývá obvykle přetřásáno jméno producenta, kterým byl Pete Way (UFO). Člověk by tak nějak očekával, že již jen toto jméno bude zárukou kvality. Neb však mělo jít i o Petovu premiéru, výsledek byl poměrně tristní. Kapela, vědoma si toho, že zvukový kabát není zrovna ideální, připravila ještě v roce 1985 remixovanou reedici, obohacenou o jeden bonus. Naštěstí Sniderův rukopis byl natolik prostý a chytlavý zároveň, že dokázal spasit i poněkud bídně znějící materiál a zároveň definovat to, na čem Twisted Sister budou stavět celu svojí éru.
Tedy přímočaré melodie, nadrzlé texty, s ničím si nelámající hlavu, nekomplikovaná sóla, někdy až těžkopádná a nenápaditá, přesto přesvědčující a odpovídající době svého vzniku. Kterou tvář Twisted Sister si zamilujete snáz? Dobromyslné, vesele laděné hity jako „Bad Boys (Of Rock´n´Roll)“ – nápadně připomínající nesmrtelné „We´re Not Gonna Take It“, či bonusovka „I´ll Never Grow Up, Now!“. Či těžkotonážní věci, jako je depresivní, valivá „Destroyer“, sekaná „Day Of The Rocker“ s líným vokálem Dee Snidera s vyřvávaným refrénem nebo „Sin After Sin“ s výhružně znějícími vokály? Či rozevlátá stadiónovka „Shoot ´Em Down“, u které Paul Stanley a Gene Simmons můžou žasnout, kde se Dee inspiroval? Nebo snad instrumentálně nadupaná divočina „Tear It Loose“, ve které si střihnul sólo Eddie Clark z Motörhead? Co takhle „nejbarevnější“ „Run For Your Life“, s přechodem z jakési balady s naprosto otráveným výrazem do vzteklého běhu o život? Ještě nám tu zbývají dvě lahůdky, definice metalové klasiky v ostré a totálně zběsile zvrhlé titulce „Under The Blade“a dokonalý otvírák „What You Don´t Know (Sure Can Hurt You“) s nesmrtelným „Good evening! Welcome to our Show! “ To už jsme projeli celé album? Tak nadechnout a znova!
Dokonalá terapie šokem. Twisted Sister zdobí teatrálnost, extravagantní vizáž, nekomplikované melodie i rebelantství. I když není „Under The Blade“ dokonalé, bývá občas označováno jako nejlepší album kapely. Dle mého cesta na alespoň krátkodobé obsazení trůnu heroického (pop) metalu s touhle deskou teprve úspěšně začala.
|
