„As Iron Maiden was to England, and Metallica was to San Francisco… Culprit was to Seattle.“
Heavy metalová skupina jednoho alba…
Kapela, kterou vám dnes mám chuť přiblížit, vznikla v roce 1981 v Seattle(u) / United States Of America, jako odpověď na v Evropě nastupující NWOBHM, tedy přesněji řečeno, jako paralela legendárních IRON MAIDEN. CULPRIT se však dočkali pouze „jepičího života“ a to přes všechny kvality a konkurenceschopnost, kterou tehdy bezesporu vládli.
V sestavě Jeff L´Heureux(v), Scott Earl(b), John DeVol(g), Kjartan Kristoffersen(g) a Bud Burrill(d) nahráli CULPRIT v roce 1983 toto vynikající album, aby se pak pro komerční neúspěch v roce 1984 rozpadli.
Bylo by na dlouho popisovat, jak jsem již v roce 1984 svou vlastní prozřetelností k albu přišel, abych jej vzápětí ve finanční tísni prodal, několikrát jej na kazetě vložil do své sbírky a vzápětí zase nechal zmizet, než jsem si v roce 2006 za peníze, které nemůžu ani zveřejnit, abyste mě neměli za šílence (kam mě již mnozí řadí) tohle album už navždy a definitivně pořídil v CD verzi do své sbírky i za tu cenu, že nese jisté technické (žel nereklamovatelné) nedostatky.
CULPRIT hrají výtečný, technicky velice vyspělý heavy metal na úrovni srovnatelné (v daném čase) s legendárními IRON MAIDEN. Po notoricky známých, velmi nudných „amíckých“ klišé pasážích zde není ani stopy. Stavba skladeb má „evropskou“ logiku odpovídající žánru. Hráčské výkony zdatně sekundují tehdejším „starokontinentálním“ ekvivalentům. Nic se zbytečně a nudně neopakuje, produkce je velmi vyvážená, v žádném případě ne lacině podbízivá.
Úvodní sirény mají své opodstatnění neb signalizují, …"zbystřete svoji pozornost, protože přichází něco neobyčejného a neslýchaného". Kytary se navzájem proplétají nad úsečnými sypanicemi bicích a vyjíždějí nezřídka do kakofonických sfér, aby se v zápětí pevně položily pod L´Heureuxův vypjatý vokál. Z každého úhlu dýchá překvapivé množství energie a nespočet zvratů, které ozvláštní každičký takt, který tak činí v jistém směru jedinečným. V úvodu „Steel To Blood“ si užijete perfektní protirytmy přecházející střídavě do hitových vyhrávek se skvělou gradací, aby vše vystavěné vzápětí zbořila maximálně „kostrbatě“ vedená linka zpěvu. Není zde nic ponecháno náhodě, vše má pevné místo v kontextu celku a nezřídka se zde „obcuje“ s prvky progresivního metalu, který nastoupil o desítku let později.
Devátá „Players“ má výbornou atmosféru, která se zdvihne z baladicky laděné atmosféry v gradující, refrénově bezchybnou a instrumentálně nadprůměrnou hitovku, kterou jistě hned tak nezapomenete. Přinejmenším ne vychytané kytarové jízdy se „stoptajmy“!
CULPRIT předběhli dobu, ale zůstali nepoznaní. Já touto cestou děkuji jistému Suchánkovi, který tehdy, za hlubokého totáče, dokázal na náš trh nelegální formou přinést alba velkého dějinného významu, který žel dnes již nikdo nedocení.
|
