Po výtečném „vzkříšení“, se Chimaira vrací opět na místo činu, aby nás mohla „infikovat“. Ten, kdo by si myslel, že po minulých žalmech Chimaira přitlačí ještě víc na pilu, se bude po poslechu novinky asi pěkně divit. Já sám jsem se divil také…
Zpočátku jsem měl s touto plackou menší problém. Připadala mi nemastná neslaná, taková nijaká. Kapela přehodila vyhýbku do pekla, která je sice zdlouhavější, ale o to jistější a účinnější. Rčení, že tvrdost není v rychlosti, ale naopak, se zde potvrzuje na 100% a o tom to je!
Na albu hrají prim středně rychlá tempa, nekompromisní rytmika (která utluče do němoty snad každého) a monstrózní kytarové riffy, přesné jako „švýcarky“. Mark Hunter avízoval, že novinka bude obsahovat více kláves a samplů, což mi v kontextu ani nějak nepřijde. Nicméně všudypřítomný industriální nádech, jenž navozuje blížící se konec světa, tu je stále. A v takové míře, na jakou jste u Chimairy zvyklí.
Občas se vám stane, že jste daný postup, riff v minulosti již slyšeli. Ale kupodivu, všechno je podáno tak přesvědčivě, že nakonec tu občasnou recyklaci kapele odpustíte.
Z „Infection“ jde opravdu pocit chladu, odlidštěnosti, ale najdou se i zde místa, která člověka pohladí, zahřejí po duši. Taková „Impending Doom“, na poměry kapely atypicky melodická skladba, kde se Mark pouští i do „čistějších“ zpěvnějších poloh. Vůbec Markův projev je o něco pestřejší, oproti minulosti a jeho growlování, nebo spíše murmur je opravdu nakopávající.
Kapitolou sama pro sebe je pak poslední 15 minutová pompézní instrumentálka, která překvapí v úvodu kytarovou etudou, hozenou až do blues. Progresivnější přístup Chimaiře určitě sedí a tak můžeme jen očekávat v napětí, s čím přijdou tito řezníci příště.
To, jestli se necháte infikovat, záleží jen a jen na vás…
|
