Ramayana hledá frontmana. To je titulek inzerátu, který si začátkem dubna hradecká kapela Ramayana (prakticky těsně po křtu nového alba) vyvěsila na svých stránkách. No vida, já jsem si říkal, že touhle recenzí na desku „Vzdálený svět“ objevím Ameriku, o které se stejně už dávno veřejně pošeptává a oni mi to kluci takhle vyfouknou.
„Vzdálený svět“ je dokonalou demonstrací teorie relativity. Nad eponymním, dva roky starým počinem kapely jsem zrovna nejásal a vcelku nevychovaně jsem prstem ukazoval na místo, kde tesař nechal v sestavě největší díru. Ramayana použila na zacelení skuliny hodně kvalitní pojivo - nový bicmen Ejzy kapelu skutečně nakopnul a posunul o hodný kus dopředu. A s jeho důrazným tlučounstvím najednou mé konstatování, že vokální barevnost (i přes to, že kluci nejsou kdovíjací pěvci) je nejsilnější složkou Ramayany, vypadá docela pofidérně. A to natolik, že nebýt hlasové výpomoci Radka Řezníčka (Epitaf) hned ve dvou skladbách, nejen že by mi ten můj protivný pařátek zase pocukával, ale navíc by síla některých skladeb nejspíš zůstala skrytá pod dekou nevýrazného zpěvu. Nejvýrazněji se tenhle kontrast projevuje v „Říši snů“, která díky monotónnímu schématickému zpěvu táhne Ramayanu do (naštěstí odložené) staré motorkářské bundy a v šlapavých „Vládcích“, kterým nevýrazný zpěv (ve slokách) bere kupu atmosféry.
Nelze nezmínit i další personální posilu – kytaristu Mirka Kmínka. Pominu-li moment, že s dvěma kytarami zní Ramayana mnohem barevněji, je to hlavně z toho důvodu, že z jeho pera pochází dle mého nejpovedenější kousek na desce. Dramatický „Prorok“, kterému neskutečně pomohl charismatický zpěv Radka Řezníčka. Tolik výrazu, kolik Radek nacpal do jedné písně, se (při vší úctě k členům kapely) stálým kapelním hlasům na zbytku desky nedaří dosáhnout. Tomuhle se říká kopanec o dvě patra výš. Jistě, svoje dělá i to, že píseň samotná je nabitá napětím a energií. Jednoduše majstrštyk, který jen podtrhuje první větu tohoto článku. Nelze nezmínit i druhou píseň, ve které zpívá Radek („Vesmír přichází“) – možná je to jen dané charakteristickým hlasem zpěváka, ale tady se Ramayana hodně přiblížila heavy náladám Epitafu (ti, kteří si stejně jako já maximálně smlsli na první polovině alba „Noc duchů“ už doufám nastražili slechy).
Rozhodně bych nerad, aby předchozí řádky vyzněly tak, že bez posily je Ramayana ztracená. Sáhněte po živé „Navěky“ (jo, decentní klávesy hrají u téhle kapely také hodně významnou roli), vychutnejte si syrové trojhlasy, nadýchaný poetický text i útočnou dramatičnost a podobná myšlenka se vám z hlavy rychle vykouří. Budu-li hledat další srovnávání, klidně zůstanu dál ve východních Čechách. Zkuste „Královnu prokletých“ a možná vám zjemňující se heavy nálada dá vzpomenout na Navar.
Album „Vzdálený svět“ je malý krůček pro člověka, ale obrovský skok pro Ramayanu :-). Jejich hardandheavíku chybí špetka patiny k tomu, aby zapadl do klasiky a přebývá ždibec archaismu na to, abych se oháněl současností. Jenže kluci už se neperou sami se sebou, a proto právě tuhle náladu (za předpokladu, že se kapele podaří najít silného zpěváka) považuji za hodně cennou devízu do budoucna. Máte-li rádi mladé české hard and heavy metalové kapely (se všemi klady, ale i zápory), ramayaní svět není zas tak vzdálený a stojí za bližší prozkoumání.
|
