Na tuhle desku jsem se těšil jako malej Bobeš na rohlík, neboť dva roky stará „Amoeba“ mě velice překvapila a věštila velké věci v budoucnu. A smím-li na začátku hned prozradit, prognóza se nepochybně naplnila. Novinku „Lazarus“ jsem slyšel už nesčetněkrát a stále nevím, jestli jsem tohle dílo dokázal dostatečně pojmout a vstřebat.
První co vás praští do uší, je zvuk, který je tak těžký (chvilkami snad až hmotný), že by se mohl i krájet. A takto můžeme de facto hovořit i o atmosféře celého alba, jenž sálá z každého tónu a úderu. Sound jednoduše působí jako dokonale neprostupný monolit. Na leckoho to může mít až destruktivní účinky. A nemalý podíl na tom všem má nazvučení, lazení kytar, které dostálo menších změn.
Již první patnáctiminutový opus „ To Walk Among Them“ dává jasně najevo, že nemáme co do činění s dalším „průměrným“ materiálem. Ono samo o sobě už je odvážným krokem, zařadit takto dlouhou skladbu na začátek alba. S tolika nápady, jež se zde objeví, by si leckterá kapela vystačila na celou desku, ale Hacride svým vytříbeným muzikantstvím s nimi pokryjí bez problému stopáž jednoho songu. Rozmanitá paleta nápadů vás vtáhne s sebou a už nepustí. Jisté paralely s Opeth po stránce konstrukce skladby a feelingu jsou na místě. Dvojka „Act Of God“ začíná robotickým riffem, který se v zápětí strhne v black metalovou smršt‘, aby nakonec vyústila v progress ala „Dream Theater“, okořeněný klávesami. Instrumentální „Phenomenon“, nesoucí se na rozjímacích vlnách, vás nechá se nadechnout a připravit na druhou část alba. „A World Of Lies“ se vracíme zpět do víru neutěšené bolesti a zmaru. Až se dostaneme k majestátní skoro desetiminutové „My Enemy“, která album uzavírá. Opět se zde objevují vkusně zakomponované klávesy, jež se objevují tu a tam na celém materiálu. Nechybí decentní čistý vokál a samozřejmě propracované kytarové sólo, které je třešinkou na pomyslném dortu.
Novinka možná není tak šokující a nespoutaná jako jeho předchůdce, ale pootvírá jednu z dalších neprobádaných komnat kapely, které vás systematicky vtáhnou do svého světa. Hacride stvořili ambiciózní, místy až megalomanské album, jímž „Lazarus“ bezesporu je. Otázkou ale zůstává, zda-li naplní veškerá očekávání samotné kapely.
|
