Pátek třináctého. Věřím tomu, že i u většiny těch, kteří netrpí pověrčivostí, vyvolá tohle spojení patřičnou asociaci. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, jak po skutečně nešťastném pátku vypadá následující sobota? Turnovská „melodická metalová kapela“ Rubbish to svým prvním albem „Sobota 14.“ udělala za nás. A mě nezbývá než konstatovat, že ten předchozí, pověrami opředený a nešťastný den musel být pro tuhle bandu k u r e v s k y (jiný, podobně výstižný výraz mě prostě nenapadá) těžký.
Na úvod velká sobotní chvilka poezie:
„Viděla jsem dům a v něm strom vyrůstal, náhle přišlo buuum a dům stát nezůstal,
tiše bez hnutí, prase kol letělo, tělem cuknutí a vše hned zmizelo …
… a pak přišla dáma noblesní, do pokoje někdo šeeel hned s ní,
měla krásnýý dlouhý vlaaaasy, potom náhle uprdlaaaaa si – snění opravdové nikdy není
(„Snění“)
--
Sama sedí v koutě, kouká po mužích, klín se jí chvěje touhou a myslí na hřích
chodící penisy jsou všude kolem ní, už myslí který z nich se pro ni ztopoří
Už chlapa lapila má ho v díře, tiskne si ho na tělo, blíž a blíže
nymfá ááá, pořád by jenom sex chtěla, nymfá ááá, ta to nemá snadný
nymfá ááá, co jen si má strčit do těla…
(„Nymfa“)
---
Nejdřív ji vyprstím a potom vykostím, tak jako tebe, vytáhnu z ní střeva…
(„Masovej vrah“)
--
Šmíráááák, mladou ženu pozoruje, schooováááán v hustém keři onanuje
doufáááá, že nezavře okno svoje dívkááááá co se v domě obnažuje…
…šmírááák, co má jenom jedno přání
věěěžáááák, prosklený od střechy k zemi, bááárááák, kde budou jen nahé ženy…
(Šmírák)
--
Už chápete? … Nejspíš to má být řehtanda a prostá zábava… snad bych to i pochopil a dokázal umlčet své zjevně naprosto odlišně nastavené textolibé centrum, kdyby se alespoň něco málo událo po hudební stránce. Leč kde nic není…, průhledný nenápaditý shluk tónů, který nemám ani odvahu nazvat vesnickým bigbítkem, s neskutečně mizerným a nepříjemným ženským zpěvem (ale on ten materiál sám o sobě tuhle situaci zpěvanduli Zuzce – která mezitím kapelu opustila - nijak neulehčuje), komicky působící občasný drsný „chropot“, jalová sóla, i melodičnost – když už Rubbish mají být melodickou kapelou – vytlačena rytmickými říkánkami. Sakra lidi, já vím, že je v dnešní době vhodná technika i intenzivní móda k tomu zaznamenat kde co, ale schopnost vyloudit z nástroje či hrdla tón ještě přece není důvod k tomu pořizovat záznam (o kvalitě nahrávky nemluvě) i těch největších pitomostí. Budu-li hledat alespoň nějaký pozitivní záblesk, skončím (leč díky předchozím čtyřem kouskům již naprosto vyčerpán…) u „Tornáda“, coby bigbítovky se schopností vytrvale neprudit a zaujmout (byť v nezbytné kombinaci na správném místě a ve správnou dobu – tedy na popůlnoční zábavě).
Vyberte si, buď Rubbish (vskutku vhodně zvolený název, i to mě utvrzuje v tom, že to kluci přece nemůžou myslet vážně) pojmete jako bohapustý vtip (v tom případě mi ale definitivně chcípl smysl pro humor) nebo z toho vyleze naprosto duté znechucení. Když jsem po několika posleších obvinil ředitele Vencu z pokusu mě zabít, Venca konstatoval, že si musím rozšířit obzory. Ze „Soboty 14.“, mám tak akorát do maxima rozšířené zorničky a neváhám použít jednoho z krásných výrazů mé decentní a slušně vychované kamarádky – naprostá „tyčovina“. Je to běs, je to běs – jediný možný rezultát zní – neuvěřitelná splácanina - NEBRAT!!! Strašně nerad píšu podobně radikální hodnocení, ale co je moc, to je moc…
|
